1. kapča

24. ledna 2011 v 20:42 | Momouš
Tak yó, - je to tady, - je to strašný ale to potom předěláme.... xD


"Ahoj Hanďo, půjdeš mi dneska po škole pomoct vybrat nějaký šaty na maturiťák?"
"No jasně, jdou i holky?"
"Jenom Ivet, ale nevadí ne?"
"Jasně že ne, - sejdeme se po škole na intru?"
"Oukey, pádim na účto, tak zatím." - Zuzka se rozloučila s Hanďou a šla na hodinu. Bylo pondělí, takže ten nejstrašnější den v týdnu, a ještě k tomu osm hodin! Ale jako každé, tak i tohle pondělí všichni přetrpěli a tak se ve čtvrt na osm sešli u Katuš a Ivet na pokoji. Hanďa, Katuš a Zuza se teda vypravili na průzkumnou výpravu. Samozřejmě že k jejich oblíbenému obchodu. Ke větvím :) . Okamžitě zaútočily na regál kde měli spousty plesových šatů. Každá popadla jedny šaty a utíkaly ukradnout zkoušecí kabinky. Jiní zákazníci se jim raději klidili z cesty. Ani se nedivím. V nakupování platí jedno pravidlo. Žádné kompromisy, ať jde o kohokoliv. Ještě že tam nebyl výprodej. Vsadím se že polovina obchodu by byla vyvražděna.
"Hej tak ty sou krutý!" - ozvalo se z první kabinky.
"Tak ty sou boží!" - kritika je opravdu důležitá, ale přijímá se vždycky jenom ta kladná.
"Koukejte na tyhle." - tak ty ti fakt slušej.
"Holky koukejte, - tak to je hnus, a to na ramínku vypadaly tak hezky."
Po náročném hodnocení prošmejdily ještě tři obchody s oblečením, drogerii, a šlo se zpátky na intr. Už ani ne tak ze zvyku, jako spíš z principu se všechny sešli u compu a dohadovaly se, na co se podívat. Vyhrál horor nenarození. Po hodině filmu měli holky docela nahnáno. Jediná kdo zůstávala v klidu byla Zuzana. Bohužel, ta jako jediná nebyla na intru, a tak holky opustila a šla na autobus. Holky dokoukaly horor, ještě chvíli se mezi sebou bavily a potom šly spát.
Asi o půl druhé se Anet vzbudila. Přímo nad jejím pokojem bylo slyšet jak se tam někdo prochází v podpadkách.
"No to si ze mě dělaj prdel ne?" - klapání podpadků se ozývalo ještě několik desítek minut, to už Anet ale znova usnula.
Ráno:
"Ahoj holky, taky ste slyšely ty blbečky nahoře?"
"Já nic neslyšela. Proč?" - ptala se Ivet.
"Já to slyšela. Nějaký vošandy tam asi půl hodinu dupaly v podpadkách." - řekla naštvaně Katuš.
"Nekecej, to jako fakt jo?" - Hanďa vykoukla z pokoje.
"Jako tohle není normální, to řeknu vychně." - řekla pevně Anet šla spátky do svýho pokoje.
Holky se přistrojily a šly na snídani.
"Paní vychovatelko, nemohla by ste říct těm vošandám, aby laskavě nechodily ve dvě v noci nahoře v podpadkách? Ono se při tom opravdu nedá spát." - stěžovala si Anet.
"Ale nahoře nikdo nebyl. Na intru jste jenom vy." - bránila se paní Pokorná.
"Aha." - to bylo všechno na co se Anet zmohla, a tak radši zamířila za holkama aby jim řekla tu novinu.
"Hele to je ale divný, a nemohli to bejt třeba kluci?" - zeptala se Ivet.
"To těžko, z kluků je tady jenom .........
a ten by to neudělal."
Holky se rozešly s tím, že je to fakt divný ale že to nechaj bejt.
 

Táááák holčiny, - úvod

24. ledna 2011 v 19:31 | Momouš
Je tu úvod ,- (Jestli máte námitky - tak si stěžujte u někoho jinýho xD xD xD )

Internát

Po letních prázdninách opět nadešel ten den. První den v září je skoro pro všechny studenty ten nejméně oblíbený den v roce. Moc nadšených obličejů nebylo ani na Obchodní akademii v Chotěboři. Samozřejmě pár jedinců s úsměvem na tváři se našlo. Převážně se ale ovšem jednalo o první ročníky, kteří ještě nevěděli do čeho jdou. Vedení školy očekávalo podstatně větší část studentů, kteří se měli ubytovat na zdejším internátě, ovšem z očekávaných 11 studentů se tam nakonec ubytovaly jen čtyři prvačky. Z prve velice rušného zařízení se tak stala budova s tichými a liduprázdnými chodbami. Holkám to nevadilo. Všechny se spřátelily a tak nikomu nevadilo, že jich je tam jen pár. Nejstarší z nich byla Hanča. Byla hodně kamarádská a nezkazila každou srandu. Chodila do čtvrťáku, takže byla na intru poslední rok. Dál, když už jsme to vzali od těch nejstarších, tam byly také Áďa a Janec. Chodily do třeťáku
a byly spolu na pokoji. Anet byla na pokoji sama. Chodila do druháku stejně tak jako Katuš a Ivet, které bydlely hned vedle Handi. Právě Hanča, Anet, Katuš, Ivet a Zuzka, která byla u nich na intru skoro jako doma tvořily tu "správnou partu". Holky se každej den bavily a vymýšlely kdejakou blbost, aby se zasmáli, a aby nebyla nuda. Prostě klasický studentský život několika holek, co studovali Obchodku. Jenomže nikdo netušil, že se bezstarostný život změní v peklo.....

ještě furt sem pryč...

26. srpna 2010 v 13:39 | Titany
Ještě pořád jsem v lázních, ale věrně píšu, takže další kapitola by mohla eventuelně být už kolem druhého týdne v září...... je mi líto že musíte takhle dlouho čekat. Mně už to taky unavuje, tak přemýšlím, že s blogem skončím.....................
 


sem pryč

3. srpna 2010 v 16:03
bohužel jsem teď v lázních a nedostanu se k počítači, takže sorry, až ve školním roce

kapitola 10 1/2

15. července 2010 v 23:34 | Titany |  knížka
Tak lidi, - vim že sem poslední doubou VŮBEC nic nepřidávám, ale buďto pracuju, a nebo jsem moc líná..... a navíc, na celej srpen odjíždim do lázní, takže se uvídí co dál. Kapitola 10. Budoucnost se hroutí... Ráno mně vzbudily ostré sluneční paprsky. Koukla jsem se na svoje hodinky. Bylo osm hodin. Oblékla jsem se, rozčesala vlasy, které pod slunečním světlem házely nádherný stříbrný odlesk. Opláchla jsem si obličej a s Jackem v náručí (očividně se mu u mě velice líbilo) jsem sešla do kuchyně. "Ahoj Kess, - připravila jsem ti snídani, než půjdeš do školy." - říkala to tak vesele, až jsem se nad tím musela pousmát. To že jsem člověk, pro ni musí být nesnesitelný a ona s ke mně přesto chová jako sestra. "Já dneska nepůjdu do školy Ash." - Na chvíli se zarazila a vypadlo to že zvažuje, jestli mluvím pravdu, nebo jestli kecám. Její tvář ale hned posmutněla. "Tyler na tebe čeká venku, chce se ti omluvit." - přikývla jsem a vykročila jsem ven. "Vrať se!" - zarazila jsem se. "Co se děje?" - zeptala jsem se opatrně. "Nejdřív se najíš!" - řekla Ash rádoby rozzlobeným hlasem matky, která kárá šestileté děti, které si před jídlem zapomněli umýt ruce. Dneska jsem se nechtěla s někým hádat, tak jsem položila Jacka na zem a sedla jsem si ke stolu. Potom co jsem do sebe natlačila chléb se sýrem a hrnek čaje. Jack celou dobu co byl na zemi vztekle prskal. Přestal teprve tehdy, když jsem si ho znova vzala do náručí. "Koukám, že Jack si tě dost oblíbil." - smála se a drbala svého kocoura za ušima. "No jo, zdá se, že už se ode mně už nehne." - řekla jsem a pokusila se usmát, ale úsměv to určitě nebyl. Na to, abych se smála jsem měla hlavu až moc přeplněnou starostmi. "Tyler je před domem?" - Ash přikývla. Zhluboka jsem se nadechla a rázně jsem vyšla ven. Tyler seděl v trávě před domem a dělal obličeje na malou blonďatou holčičku přes ulici. Když mně uviděla, vesele mi zamávala a rozběhla se ke mně. "Ahoj teto!!" - křičela, smála se a běžela ke mně. Mohlo jí být tak dva, maximálně tři roky. Zřejmě bydlela naproti Tylerovi v menším rodinném domku s malou zahrádkou, kde rostla spousta květin keřů a zakrslých stromků. Holčička zrovna chtěla přeběhnout silnici, když jsem slyšela, že se velkou rychlostí blíží auto. Chtěla jsem se rozběhnout a odnést tu holčičku ze silnice. Už jsem byla u ní a zrovna jsem jí odstrčila ke kraji, když se to auto blížilo ke mně. Jen jsem zavřela oči a odpočítávala tu vteřinu, která zbývala do srážky, ale překvapivě se dlouho nic nedělo. Že bych už byla mrtvá? Asi ano. Byla jsem strašně zvědavá, jestli jsem v nebi, v pekle, nebo někde jinde. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem před sebou Tylera. Tak to asi ještě nejsem mrtvá. "Díky." - stručné, ale výstižné. "Rádo se stalo." - tak tahle odpověď opravdu potěší, zvlášť když očekáváte frázi "nemáš zač". "Páni!" - ozval se za námi slabý, pištivý hlásek. Ta holčička se na Tylera dívala jako na mimozemšťana. Bylo mi jasné, že rychlost, jakou mně Tai zachránil asi nijak neokecáme, tak zkusíme přejít na jinou strategii. "Jakpak se jmenuješ, mladá dámo?" - zeptala jsem se a klekla si k ní. "Shaunee." - odpověděla, ale nespouštěla oči z Tylera. "Tak teda Shaunee, víš co se dělá, když člověk přechází silnici?" - teprve teď se na mě podívala a její úsměv se změnil v provinilý výraz. "Musíme se lozhlédnout." - pohladila jsem jí po vlasech a tím znovu vykouzlila úsměv. Měla nádherně zářivě modré oči. "Tak to příště uděláme ano?" - dívenka přikývla. "Teto, ploš máš tak zvláštní vlasy?" "Já má zvláštní vlasy?" - dělala jsem jako že nevím o čem to mluví. "Mají zvláštní barvu." "No jo, už mi tak narostly." - řekla jsem a usmála se. "Mě se to líbí, budu mít taky takové?" - usmála jsem se. "Ty máš ale hezčí vlasy než já. Takovéhle vlasy..." - řekla jsem a vzala do ruky jednu zlatou lokýnku. "Takové vlasy mají jenom princezny." - holčička se rozesmála ještě víc a zase se otočila k Tylerovi, který se smál taky. "Díky stlejdo." "Za co?" - Tyler byl teď trochu mimo. "Ta to, že si ochlánil tetu." "Bylo mi potěšením, má paní." - zahrál parodii princeznina sluhy a galantně se uklonil. Shaunin smích hřál u srdce. "Jéééé šišíííí! Můžu si s ní hlát?" - její nadšení neznalo mezí. "Jmenuje se Jack, ale dej pozor, ať tě neškrábne!" - holčička si sedla na zem a začala ho hladit. Já jsem se otočila k Tylerovi. "Včera..." - začali jsme oba unisono. "Tai, chci se ti omluvit." "To já bych se ti měl omluvit, měla jsi pravdu, už bych se s tím mohl smířit, a místo toho abych tě podržel, tak jsem se sesypal. Promiň." "Tylere, já na tom mám stejnou vinu, ne-li větší! Ale už mám řešení." "Jaký řešení??!!" - znervózněl Tai. "Odstěhuju se." "Cože??!!" "Ne moc daleko, budu se držet v okruhu sta metrů, takže by nám to nemělo ublížit. Přes den se klidně můžeme vídat, ale už u vás nechci bydlet." "Ale proč Kessidy?" "Jsem člověk Tai." - podívala jsem se na malou Shaunee, která byla plně zaměstnána Jackem. "Já mezi vás nepatřím. A nedávej to nikomu za vinu, prostě u vás nejsem sama sebou!" "A kde budeš bydlet? Nemáš kam jít!" "Vidíš ten panelák? Nedávno tam měly volnej jeden pokoj. Zrovna jsem se tam chtěla podívat a zeptat se jestli je k pronájmu." "Můžu jít s tebou?" "Když chceš,..... ale stejně bys asi neměl na výběr." - řekla jsem a usmála se. "Shaunee... zlatíčko, my musíme odejít, máme tě odvést domů?" "A nemohla bych s vámi?" - její prosebný výraz a psí očka se prostě nedaly ignorovat. "Zeptáme se maminky ano?" "Já maminku nemám, - maminka je v nebi." - řekla jako by nic. "A máš někoho doma, kdo se o tebe stará?" - holčička přikývla. "Tatínka." "Tak pojď - půjdeme se zeptat tatínka." - snažila jsem se o co nejlaskavější tón. "Tatínek spí. On se vlátil z pláce." "To nevadí zlatíčko, jen mu řekneme, aby se o tebe nebál ano?" - Shaunee přikývla a chytila se mojí ruky. "Tak pojď, strejdo." - dodala jsem po odmlce a zašklebila jsem se na Taie. Ten se zazubil a začal se před Shaunee předvádět. Obě jsme se začaly tak strašně smát, že jsme stěží zadržovaly slzy. Přešli jsme přes ulici a zazvonily na staré dřevěné dveře. Vyšel starší pán, s řídkými vlasy a milou starostlivou tváří. "Shaunee, copak je zlatíčko?" "Tati, můžu s tetou a stlejdou ven?" - řekla a ukázala směrem k nám. "Dobrý den. Jsme vaši sousedé. Jmenuji se Tyler Blackwood a toto je má přítelkyně Kessidy Lake. Jen jsme se chtěli ujistit, že budete souhlasit, když vaši dceru vezmeme na procházku." - takhle zdvořile jsem ještě nikdy nikoho mluvit neslyšela. "Velice mně těší. Já jsem Andrew Stocker. Upřímně řečeno, budu velice rád, když na mojí dceru dohlédnete. Potřebuji si totiž zařídit několik věcí a nechtěl jsem tu Shaunee nechat samotnou." - Na panu Stockerovi bylo značně vidět přepracování a dokonce i to, že nic nestíhá. Po domě byla rozházena hromada oblečení, nádobí bylo neumyté a v domě očividně chyběla ženská ruka. "Můžete jít klidně s námi, pokud máte namířeno do města." - nabídla jsem mu s milým úsměvem. "Byly by jste tak hodní a počkali tu chviličku?" "Samozřejmě." - odpověděl Tyler a věnoval se Shaunee. Po chvíli jsem se k nim přidala i já. Dováděli jsme, občas jsme se s Shaunee domluvily - samozřejmě "tajně" a obě jsme se vrhly na Taie. Ke konci Shaunee umanutě prohlásila, že vyhrála a Tyler jako poražený jí musí vzít na ramena. Jako pravý gentelman okamžitě vyhověl jejímu přání a tvářil se přitom, že je mu ctí dělat jí sluhu. Smáli jsme se, až nás bolelo břicho. Teprve po chvíli jsme si všimly, že pan Stocker stojí ve dveřích a také se usmívá. "Jdeme?" - zeptal se Tai. Celou cestu nám Andrew povídal o jeho životě. Jak umřela jeho žena a že je teď na všechno sám s už to moc nezvládá. Když jsme došli na náměstí, já s Tylerem a Shaunee jsme se odpojili od Andrewa, který šel na úřad. "Tak co Shaunee, půjdeme na zmrzlinu?" "Jóóóóó!" - v tu chvíli jsem si pomyslela jak málo stačí k dětské radosti. Když jsme došli ke stánku se zmrzlinou, zeptala jsem se Shaunee. "A jakou bys chtěla zlatíčko? Vanilkovou nebo čokoládovou?" "Šokoládovou!!" - povídala s úsměvem od ucha k uchu. "Jednu čokoládovou prosím." - když mi jí prodavač podával zeptal se mě. "A pro maminku nic?" - vyvalila jsem na něj oči. "Já, já...... já....." "Ona není maminka......." - dořekl za mě Tai se záchvatem smíchu. "To je tetáááá!" - jásala Shaunee, a skákala radostí že má zmrzlinu. "Tak pojď, půjdeme, a neskákej, nebo ti to spadne." - řekla jsem ještě trochu vyděšená. "A kam to vlastně jdeme? Ten dům už jsme stejně dávno přešli." - zajímal se Tyler. "Jdeme ke mě do práce. Musím si nechat prodloužit směny. Budu pracovat každej den." "Proč?" "Abych zaplatila nájem." "Myslel jsem že maj otevřeno jenom o víkendu." "Ve všední dny to funguje jako hospoda." "A co škola?" "Když to budu stíhat, tak tam budu chodit." "Kess, nemusíš to dělat!" - řekl Tai zoufale. "Ale já chci,.... já to chci." Když jsme došli k PePemu, stál u dveří zřejmě opilý muž. Ani nevím proč, ale hned jsem vzala Shaunee do náruče a schovala se za Tylera. Opilec se ale naštěstí odkolébal pryč. "Tai počkáš tady s malou?" "Ne! Půjdu tam s tebou!" - síla Tylerova hlasu mě dost překvapila. Nikdy si tak nestál za svým. "Ale já tam Shaunee nechci brát a někdo tu s ní zůstat musí." "Já tam chci taky!!!" - ozval se pištivý hlásek. Položila jsem jí na zem a srovnala její šatičky. "Zlatíčko, tam se nedá dýchat, je tam kouř a samí protivní chlapy." "Já tam chci s váma! Já budu se stlejdou!" - řekla a natáhla ruce k Taiovy. "No tak, už je asi rozhodnuto." - řekl Tai a vzal Shaunee do náručí. "Fain, ale na tvojí zodpovědnost, a dávej na ní pozor!" Z jisté zkušenosti jsem věděla, že ti největší opilci tam už budou, tak jsem co nejrychleji přistoupila k baru. Tai zůstal s malou pár kroků ode mně. "Šéfe?" - robustní plešatý černoch vystoupil z malé kuchyňky. "Mikey!" - Mikey byl místní vyhazovač a nejmilejší člověk široko daleko. On byl vlastně jedinej, kdo se ke mě po nástupu začal chovat hezky. Byl něco jako můj starší brácha. "Kessidy! Co tu děláš? A jak to vypadáš? Né že by ti to neslušelo, to ne, seš kočka, ale.... A co ten týpek s tim dítětem, to patří k tobě?" -to byla Mikeova slabina. Když začal mluvit nikdo ho nemohl zastavit. Většinou toho moc nenamluvil, ale když už spustil nebyl k zastavení. "Tak za prvý, utekla jsem z domu, za druhý, potřebuju u šéfa prodloužit směny abych mohla zaplatit nájem a za třetí už seš dneska druhej, takže ne to dítě opravdu není moje, jen bydlí naproti přes ulici u toho kluka, u něj teď dočasně bydlím." - snažila jsem se to vysvětlit co nejstručněji a nejsrozumitelněji. Mikey na mě udělal jeden jeho starostlivý pohled, ale ten, kdo ho neznal by si to vyložil spíš jako pohled masového vraha. Tyler si to tak bohužel vyložil a ve chvilce stál vedle mě. "Všechno v cajku?" "Jo v klidu Tai." "Kessidy, děláš si srandu?" "Ne Mikey - doma už se to nedalo snýst, a ty víš, že snesu cokoliv." Pohladil mně po hlavě a přikývl. "Nechceš bydlet u mě? Mám sice menší byt, ale svůj pokoj bys tam měla." - řekl laskavě. Mikey bydlel sám, což na věk dvacet sedm let není zase taková zvláštnost, ale někdy si na noc pozval nějakou tu společnost a přece jenom bydlel na opačné straně města než Tyler. "Ne Mikey, to je dobrý, já se prokoušu. Je tu někde šéf?" "Jo, u sebe v kanclu." "Bezva." - chtěla jsem jít ale něco mně napadlo. "Mikeu? Nevadilo by ti , kdybys venku na chvíli pohlídal Shaunee? Jenom na chvilku, aby nemusela být tady?" "Žádnej problém." - Mikey měl děti hrozně rád, jen nesnášel, když je viděl kouřit, nebo pít. Shaunee se na něj nedůvěřivě podívala. "A co když tě vezmu na ramena maličká? Třeba z tý vejšky uvidíš až domů." - Shaunee se rozzářila jako sluníčko. Mikey měřil něco málo přes dva metry. Zamávala jsem jim a šla jsem k šéfově kanceláři. Tyler se mě držel jako klíště. "Tai, dovnitř půjdu sama, ale kdyby se něco dělo, klidně tam přijď ano?" - Tai přikývl a já pomalu zaklepala na dveře. "Dále." - ozval se mě velice známý slizký hlas. "Kessidy, co chceš?" - zeptal se celkem neutrálně. "Potřebovala bych prodloužit směny, na všechny dny v týdnu." "A to jako proč?" - popozvedl obočí. To gesto jsem nesnášela. Znamenalo to, že se o něco začal zajímat víc než by měl. "Protože musím platit nájem." - odsekla jsem. "Prodloužíte mi ty směny?.....Prosím?" - nechutně se usmál. "Víš Kessidy, ty potřebuješ peníze viď?" "Jinak bych sem nechodila." "V tom případě bych tu pro tebe měl takou výhodnou obchodní nabídku." - právě teď jsem pozvedla obočí zase já. "Za jeden večer by sis mohla vydělat i několik tisíc, možná několik desítek tisíc! Byla bys naše VIP." - došlo mi co tím myslí a zvednul se mi žaludek. "Děkuji - nechci!" - odsekla jsem. "Chtěla jsem prodloužit směny jako barmanka!" - šéf se na mě zamračil. "Tak fain! Budeš chodit od pondělí do soboty. Od šesti do dvou do noci." "Děkuji, nashledanou." - snažila jsem se o co nejpříjemnější tón. Přece jen mi dal tu práci, ale tvářil se, jako bych mu provedla něco neodpustitelného. "Jo a Kessidy." - ruka se mi zastavila na klice. "Prosím?" - otočila jsem se. "Kdyby sis to rozmyslela, stačí říct." - řekl a znova se usmál. Slizoun jeden. "Děkuji, budu o tom přemýšlet." - věděla jsem že bych se ho jinak nezbavila. Když jsem za sebou zavřela dveře, usmívala jsem se od ucha k uchu. To bylo poprvé, kdy se ke mně ten slizoun choval takhle slušně, dokonce ani nenadával a sám od sebe mi nabízel práci, jakou práci mi nabízel to mě ani tak neštvalo, od něj se to dalo čekat, ale co víc! Mám pevnou pracovní dobu!

kapitola 9. 2/2

24. května 2010 v 17:06 | Titany |  knížka
Tai najednou zmizel a objevil se přímo před ním. Ten se okamžitě otočil a běžel na druhou stranu. Tyler se šíleně smál. Strašně ho bavila tahle hra na kočku a na myš. Když se to pokračovalo už po několikáté, Tyler schodil Jimmyho na zem a chytil ho pod krkem. Jimmy měl prokouslej rkr a od úst mu stékal úzký pramínek krve. Tylerovy oči doslova visely na té tenké šarlatové stružce. Jimmy sebou škubal ve snaze se nadechnout, ale Tyler byl prostě moc silný. Cítil na svých prstech jak mu Jimmymu koluje krev v žilách. Teď už pro Taie neexistovalo nic, než žízeň. Hladově se zakousl nad klíční kost, která v zápětí praskla. To šílenství přestalo až tehdy, když Jimmyho tělo ochablo a v žilách už nemělo co kolovat. Tyler ukojil svou žízeň a pomalu začal přicházet k sobě. KONEC FLASHBACKU "Pro krista,... tak tohle se opravdu stalo?" - nechtětla jsem věřit tomu co William vyprávěl. Tyler přece není takový! "Víš Kessidy, ty zapomínáš, co je Tyler zač, co jsme my všichni zač! Jsme upíři, pouhá přítomnost člověka je pro nás bolestivá, a přesto je to pro nás jako droga! Když se upír nechá unést hladem nebo lovem, nemůže se ovládat! To je prostě nemožný!" - nechtěla jsem si to přiznat, ale Will měl pravdu. A co jsem vlastně čekala?! Upíra, kterej nemá problémy se svou žízní? S tím kdo je? Nebo co opravdu je? Já jsem tak naivní! Vlastně, - jsem neuvěřitelnej sobec. Tyler, William, dokonce i Ashley, všichni mě tu musí snášet, přestože to pro ně musí bejt nepříjemný, a to je asi ještě slabý slovo. "To jsem si neuvědomila." - hlesla jsem potichu a jen tak tak jsem zadržovala slzy. "Vy všichni tu kvůli mě musíte trpět." "Ale Kessidy, neber to zase tak drasticky." "Tak proč si nebyl doma? Proč si se mi vyhýbal?" "Ale já se ti ne....." "Williame! Já nejsem blbá! Tak proč ses mi vyhýbal?!" "Protože mi připomínáš něco, na co chci zapomenout!" - zarazila jsem se. Neměla jsem nejmenší právo tahat z něho něco takovýho. Všechno co řeknu, co udělám někomu ublíží. "Díky Williame, teď už vím, co udělám." - řekla jsem se zlomeným hlasem. Původně to měl být pokus o optimismus. "Kessidy..." - Will mě starostlivě chytil za ruku. "Wille, prosím, slib mi, že Taiovi o tomhle nic neřekneš, že nikomu nic neřekneš!" "Ale Kess..." "Wille!!! Prosím..... slib mi to!" - Will poraženě sklopil oči k zemi. "Slibuju." Zavřela jsem všechny kohoutky a vyšla z koupelny ven. Šla jsem do kuchyně a něco snědla, aby se mi vrátila síla. Zrovna když jsem smývala nádobí a byla ponořená do přemýšlení o budoucnosti, mi někdo položil ruku na rameno. Děsně jsem se vyděsila a ohnala jsem se rukou po útočníkovi. Stalo se to tak rychle, že jsem to málem ani nezaregistrovala. Za mnou stála Ashley. Když jsem se po ní ohnala rukou ona klidně uhnula, jenomže s mojí rukou se zvedla i voda, která byla ve dřezu a Ashley teď byla celá mokrá. "Ježiši! Ash, promiň! Já nevěděla, že jsi to ty!" - rychle jsem ze sebe sypala omluvy a rychle se jí snažila osušit. "To nic Kess, prostě jsem tě vylekala." - chvíli v místnosti panovalo ticho. "Tyler ti to řekl?" - Ash přikývla. "Nevyla to jeho vina." - hlesla jsem. "Já vím,- a on už taky. Vysvětlila jsem mu to." "Děkuju ti, nevim co bych bez tebe dělala." "Ale co ty? Slyšela jsem že si se proměnila. Jak ti je?" "Mě je fain, v tom zvířeti se cejtim skvěle." - snažila jsem se na Ashleyin starostlivý tón odpovídat vesele, ale myslím že mi to moc nevyšlo. "Tyler říkal že jsi byla nádherná." - uklouzlo Ash s lišáckým úsměvem. "Si piš! Žádná puma na světě není hezčí než já!"- prohlásila jsem sebejistě. "Chceš mě vidět?" - nadšení v její tváři mluvilo za všechno. "Zkusím, jestli to dokážu bez zrcadla." Zavřela jsem oči a vyvolávala jsem kouzlo. Skoro jsem vyskočila radostí, když jsem ucítila ten pocit v břiše. Proměnit se potom už byla hračka. "Páni!" - vyjekla Ash a zářila jak sluníčko. "To je úžasný! Rozumíš mi? Můžeš hýbat s ocasem?" - až jsem se divila že může mluvit tak dlouho bez přestávky. Proběhla jsem se kolem kuchyně a zavrtěla ocasem. "Tý vado - to je hustý." Šla jsem do obýváku a sebrala jsem tam deku. Došla jsem zpátky do kuchyně a přeměnila jsem se zpět. Hned jsem se obalila dekou, protože jsem byla - jak jinak - nahá. "Pěkný viď?" - mrkla jsem na ní. "Proč nemáš oblečení?" - vysoukala ze sebe a čučela na mě jako kdyby jí za to platily. "Já nevím, prostě se mi to stává, ale Amy mě něco naučila. Ještě to moc neumim, ale dívej." Chvíli jsem se soustředila a za chvíli jsem na sobě měla své oblečení, to samé jako před deseti minutami, ale jen o tři čísla větší. "WOW!!!" - divila jsem se nad bohatostí její slovní zásoby, jedná-li se o slova údivu. "Ale děsně to ubírá energii budu muset něco vymyslet, protože jídlo už moc nepomáhá." "Skus energy drinky." "Vidíš to mně nenapadlo! Zejtra si nějaký koupím." - řekla jsem a při tom jsem se pokoušela změnit velikost svého oblečení. Asi na osmý pokus se mi to povedlo, ale moje energie byla opět na nule. "Ash nevadilo by ti, kdybych šla spát? Trochu mě to unavilo." "Jasně, jasně - kdyby něco, tak jsem tady." - řekla Ashley a odešla do obýváku. Já jsem se pomalu doklopýtala až k Ashleyně pokoji, Vzala jsem si pyžamo a vyrazila do koupelny. Musela jsem se alespoň pokusit smýt kousek viny, která mě uvnitř doslova hryzala. Nevěděla jsem, jak se jim zítra budu moct podívat do očí. Na chvíli jsem ale všechny tyhle starosti vypustila z hlavy a vnímala jen ten příjemný pocit, z teplé sprchy. Ten pocit mi ale stejně nevydržel dlouho. Vyčistila jsem si zuby, lehla jsem si na postel a snažila jsem se vymyslet, co budu muset udělat. Drbala jsem Jacka za ušima a přesvědčovala samu sebe, že to co chci udělat, je skutečně nevyhnutelné.

Oznam....

25. dubna 2010 v 19:48 | Titany
Lidi, já vim, že na vás poslední mněsíc zase seru jak na placatej kámen, ale mněli jsme rodičák, a to si dovedete přectavit, - když máte otce podobnýho nasranýmu bejkovi, - a taky, - musim chodit na dramaťák, hasičák a matka po mně pořád něco chce, - no, já vim, že se tady jenom vykrucuju, ale fakt teď nemám moc lechkej život, - ale pokusim se, aby další kapitola byla co nejdřív, -(píšu to ručně, - ale už mám desátou kapitolu, - jen to přepsat do kompu) - no díky že chodíte na můj blog a píšete komenty... Titany

kapitola 9. 1/2

6. dubna 2010 v 19:26 | Titany |  knížka
Kapitola 9. Minulost "Bezevšeho, ale s čím?" - očividně netušil která bije. "Tai ti řekl jak jsem se přeměnila, a co se stalo při lovu?" - Will přikývl. "Oprava - Tai by mě nezabil. Já jsem jen zpanikařila. Prostě sem se vyděsila, ale Tai si teď myslí, že je nebezpečný monstrum. Musíš mi pomoct s ním něco udělat, jinak se ten hlupák utrápí k smrti!" "A co mám jako asi dělat?" - poznamenal ironicky. "Já nevím! Wille já fakt nevím!" - vyjekla jsem zoufale. "Ale něco udělat musím! Už mě unavuje ho pořád utěšovat a přesvědčovat, že je všechno OK!" "Kess, Tai byl vždycky takovej. Teda alespoň od tý nehody." "Jaký nehody?" - Teprve teď mi došlo, že o Tylerovi skoro nic nevím, přičemž on ví o mně první poslední. Chtěla jsem vědět víc. William sklopil hlavu. "Není to zrovna nejšťastnější příběh. A už vůbec nemá šťastnej konec." FLASHBACK "Tylere! Já tam nejdu! Já tam nechci!" - třásla se menší plavovlasá dívenka, stojící před branou s ostnatými dráty. Ve tmě vedle ní stála další postava. "No tak! Missi, nebuď srab! Je to prázdný vopuštěný skladiště! Tak o co de?" Dívka nakonec přikývla a pomalu přišla k pletivu. Tylerovi trvalo jen chvilku, než to přelezl, ale řízl se o drát do ruky. "Sakra, to byla nová bunda!" - zaklel a snažil se otevřít bránu, ale nemohl sundat řetězy. "Jestli čekáš, že za tebou přelezu, tak to seš na omylu. Mám novej top!" "Ježiš! No tak! Seš rostleskávačka - nemůže to pro tebe bejt takovej problém!" "Jak se zdá tak pro kapitána baseballu to problém byl." - utrousila jedovatě. "Ale Missi!" "To stačí! Jdu domu" Tohle byl blbej nápad!" - řekla a odkráčela ostrym tempem pryč. Tyler si vzdychl a chtěl přelézt zpátky za ní, ale ucítil za sebou studený dech.. Rychle se otočil a uviděl ji. Ženu tak krásnou, že i sama Afrodita by jí mohla závidět. Tai ztuhnul a se zatajeným dechem ji pozoroval. Žena se k němu pomalu naklonila a zašeptala mu svůdným hlasem do ucha. "Chceš být se mnou na věky věků? Chceš žít jako nemrtvý?" - Tyler byl tak omámený, že by přijal i pozvánku do pekla, i když realita nebyla ve skutečnosti o mnoho lepší. Okamžitě přikývl. Žena se potutelně zasmála a ukázala tak své špičáky. Tai sebou cuknul, ale zůstal stát. Nemohl z té krásné ženy odtrhnout oči. Pomalu se mu zakousla do krku. Na to si prokousla vlastní ruku a dala mu napít svojí krve. "Ty si tak sladkej, až je mi líto, že tě musím zabít....." - povzdechla si žena a než Tai stačil zareagovat, zlomila mu vaz. Stála tam několik minut a upřeně se dívala na Taie. Asi tak po půl hodině si povzdechla a odkráčela pryč. Když začalo svítat, Tai se nepatrně pohnul. Trvalo to asi pět minut, než rozhýbal celé svoje tělo. Vůbec nevěděl co se děje. Pamatoval si jen tu ženu a její špičáky. Šíleně ho bolela hlava, tak přelezl pletivo a šel domů. "Tylere! Mohl bys mi laskavě říct, kde si strávil minulou noc?! Víš jakej jsem měla strach?" - křičela z kuchyně malého domku postarší žena s šedivými vlasy a vlídnou tváří plnou vrásek na které teď spočíval starostlivý pohled. Promiň babi, byl sem u kamarádů. Nějak mně bolí hlava, jdu si lehnout." - oznámil Tai a belhal se do svého pokoje. "Nechceš prášek nebo něco?" - strachovala se Tylerova babička, ale Tai jí neodpověděl. Zamkl se u sebe v pokoji, zatáhl závěsy a svalil se na postel. Prospal celý den. Vzbudil se až v jednu v noci a měl strašlivou žízeň. Potichu přešel do kuchyně a nalil si sklenici vody. Jen co ji ale polknul, to pálení v krku se zhoršilo. Vrátil se zpátky do pokoje, sedl si na okno a přemýšlel co se to s ním děje. On vlastně věděl naprosto přesně, co se s ním děje, jen si to nechtěl připustit. Byl studený, neměl žádný tep, jeho oči byly citlivé na světlo, neuhasitelná žízeň. Seděl na okně a díval se na hvězdy až do rána. Když začalo svítat, vzal si tašku a šel do školy. "Tai! Kde si byl?! Slíbil si mi, že mně doprovodíš na ten večírek!" - ječela na něj Missi jen co vešel do třídy. Tyler si jen povzdychl. "Tak jo, - v kolik to začíná?" "Začalo to v pět hodin, - VČERA!!!" - vřískala na něj. "Proboha Missi - nech mně bejt! Bolí mně hlava." Missi se očividně urazila a odkráčela spolu s poznámkami typu: "Pán si chlastá, zapomene na večírek a ještě si stěžuje, když má kocovinu!" Tyler si sednul do lavice a přetáhl si kapucu přes hlavu. "Zdar kámo! Páni ty teda vypadáš! No tě bůch! Kde ses tak zřídil?" - ozvalo se za Taiem. Byly to Tylerovi týmoví spoluhráči, jinými slovy řečeno jeho "banda". "Jimmy co chceš?" - zeptal se otráveně a unaveně. Jimmy byl vždycky veselý usměvavý, trochu šťouravý kluk, který vyčníval z davu jen svou opravdu velice slušně vypracovanou postavou a zrzavými vlasy. "Já jenom jestli počítáš s našim večerním tréningem." "Jo budu tam." Tyler si lehnul na lavičku a ignoroval okolní svět, pokud to bylo možné, protože ta žízeň ho spalovala čím dál tím víc. Celé vyučování nic nevnímal, až na tu bolest. Poslední hodina pro něj byla nekonečná. A ještě ho učitelka mučila u tabule. Zvonek znamenal vysvobození. Do jídelny se ani neobtěžoval. Věděl že jíst nebude. Tedy alespoň lidskou potravu. Byl si vědom toho, co by mohl udělat a tak se radši stáhl do ústraní. Co nejrychleji prokličkoval chodbami a šel co nejdál od lidí, což znamená, že se šel schovat do školního parku. Seděl nebo spíš spal tam celou odpolední výuku. Když se začalo stmívat, probudily ho blížící se hlasy. Bylo už šero, ale on viděl až moc dobře. Směrem k němu šel Jimmy a jeho parta namakanejch sportovců bez mozku. "Tai! Před půl hodinou si měl bejt na hřišti!" "No jo, dyť už du..." - zamručel Tyler a zvedal se ze země. Cítil se strašně divně, když šel vedle kluků, ale ten pocit ho tolik netrápil, jako skutečnost, že se to pálení v krku pomalu nedalo vydržet. Celou cestu na stadion přemýšlel, co by měl udělat, až se vrátí domů. Tyler byl realista, věděl že se bude muset napít krve. Bylo až obdivuhodné, jak rychle se s tím smířil. Tak jenom přemýšlel, z čeho by měla pocházet. Nebyl schopnej chytit nic divokýho, a taky pochyboval, že by poblíž jeho města něco takovýho jako divoký zvíře bylo. Napadlo ho jenom najít nějakýho opuštěnýho psa, nebo zatoulanou kočku. Když došli na hřiště, vzal si helmu, pálku a postavil se na základní metu. Když odpálil první míček, všichni ztichli. Byl to homerun - s odpuštěním - jako prase. "Wow - tak to je síla! Když ti to takhle půjde i na zápase, tak vítězství máme v kapse!" - zajásal James Berington. Tylerovi ale do smíchu moc nebylo. Čím déle byl u kluků, tím větší měl žízeň. Začínal propadat agónii. Klepal se, viděl rozmlženě, a nohy ho sotva nesly. Jen z posledních sil došel k lavičce a sednul si. Hra mezitím pokračovala. Taie se pomalu zmocňovalo šílenství. Začínal myslet na to, jak by asi chutnala krev jeho přátel. Z ničeho nic se jeho tělo samo od sebe zvedlo a šlo směrem k hřišti. Tyler věděl co se děje, a začínal propadat panice. Cítil krev, a nebyl schopný ovládat své tělo. Jeho žízeň byla tak velká, že už se nedala kontrolovat. "Hej kluci! Rozříznul sem si ruku, za chvíli jsem zpátky." - křičel Jimmy přes hřiště a o chvíli po tom se ztratil v šatnách. Tyler, ač nechtěně ho prostě musel sledovat. Když vcházel do šaten, zaslechl rozhovor Missi a Jimmyho. Na chvilku se zastavil a zaposlouchal se. Z té minuty bylo naprosto jasné, že Missi Jimmyho svádí a že už spolu delší dobu něco měli. Tyler se rozzuřil a pokračoval směrem k nim. První ho uviděla Missi, tak od sebe rychle odstrčila Jimmyho a upravovala si uniformu rostleskávaček. "Tai - já ti to,... víš.... ono...." - Missi ze sebe nemohla dostat jedinou rozumnou větu a Jimmy se na něj díval jak na postavu z nejhoršího hororu. Tyler stál shrbený, ruce mu volně visely a ve tváři mněl šílený smích. Oči měl podlité krví, na kůži mu nabíhaly fialové žíly a z úst mu vyčnívaly špičáky. "Ta - Ta - Tai?" - koktala vyděšeně Missi. Jimmy jí chytnul za ruku a táhnul jí ven na hřiště. Tyler se za nimi otočil a mněl ještě šílenější výraz, než předtím. Byl tak nadšený z toho že je bude "lovit" - jako se malé dítě těší na novou zajímavou hračku. Jimmy s Missi zatím vyběhli na hřiště, ale nikdo tam už nebyl. Potom se Tai objevil před nimi, chytl Missi za zápěstí a strhl jí k sobě. Jimmy jí chtěl bránit, ale když uviděl jak jí Tyler prokousl krk, a krev se jí rozlila po těle, strach mu nedovolil to udělat. Vytřeštil oči a krůček po krůčku ustupoval od Tylera. Missi už přestala křičet, a v očích se jí objevil skleněný vyděšený výraz, který se už nikdy neměl změnit. Ozvala se tlumená rána, když její bezvládné tělo dopadlo na zem. Tyler pomalu zvedal hlavu směrem k Jimmymu. Jeho oči byly celé černé a vystupovaly mu od nich veliké modré žíly. Celou pusu i nos měl od krve. Jen jeho špičáky bíle zářily ve tmě. Usmíval se a pomalu se rozešel k Jimmymu. "Né! Di vode mně! Nech mně bejt!" - otočil se a běžel co nejdál od Tylera. Když byl od něj asi dvě stě metrů, Tai najednou zmizel a objevil se přímo před ním. promiňte že je to tak nahuštěný, ale prostě mi to tady blbne....:( :(

kapitola 8. 3/3

14. března 2010 v 20:09 | Titany |  knížka
tak lidi, - ne moc dlouhá, ale poslední část osmé kapitoly..... díky že to čtete a že píšete komenty..........----------------------------------------------------Pomalu jsem přišla a sedla si před něj. "Málem jsem tě zabil." - řekl nepřítomně. "Ale tak zlý to zase nebylo." - snažila sem se ho utěšit. "Si děláš srandu ne?! Kdyby ses neproměnila, byla bys mrtvá! Díky mně!" - rozeřval se na mně . "Ty mi rozumíš?!" Tyler ke mně zvedl hlavu. "Ty nejsi ve svojí podobě?" - ptal se udiveně Tai. "Ne, všechnu energii už jsem spotřebovala. Nemám na přeměnu dost síly." "Nebo ti jenom chybí krev." - utrousil ironickou poznámku. To mně hodně namíchlo. Předníma tlapama jsem se zapřela o jeho nohy a svůj "obličej" jsem mněla jen dva centimetry od jeho. Ostře jsem na něj vrčela a cenila na něj zuby. "Tak a už tě mám dost! Do prdele! Seš upír už nějakejch padesát let! Sis už moch zvyknout ne?! Laskavě mi tu přestaň fňukat jak malej harant a koukej se sebrat! Ty seš tady od toho, abys mně ochraňoval od ostatních, s tebou si poradim sama! A to ti povidám, jestli ještě jednou cekneš vo tom, jak je ti to líto, a jak tě to mrzí, tak ti něco ukousnu!" Tyler na mně čučel s votevřenou pusou. "A-a- ale já,..." "A DOST!!" - scvakla jsem zuby sotva milimetr od jeho nosu. "Jsem unavená, mám hlad a bolí mně hlava. Jestli mně vokamžitě nevodneseš k tobě domů, tak tě kousnu do zadku!" - zavrčela jsem na něj poslední větu a sedla si mu do klína. "Mám tě odnýst?" - zeptal se a ještě pořád na mně zíral jak na svatej vobrázek. "Tylere, já jsem hodně dobrá, ale sama se vodnýst prostě nedokážu. A jestli čekáš že se zvednu, tak to tě musim vyvýst z vomylu. Ten seřvák mně stál moje poslední síly." Jen co jsem to dořekla, podlomily se mi přední tlapy, takže jsem teď ležela na Taiových nohách. Tai se rozmýšlel, chvíli nade mnou šermoval rukama a pak se opatrně zeptal. "Jak tě mám vzít?" "Šmarja to je jedno! Hlavně už dělej! I hory se pohybujou rychlejc než ty!" Tai se zamračil, ale potom to radši nechal být. Jednou rukou mně chytil pod předníma nohama, druhou pod zadníma a běžel zpátky. Jen co otevřel dveře, překvapivě proti němu nestála Ashley, ale William. "Proč sem táhneš to zvíře?" - zavrčela jsem na něj. Ten má co kecat! Von taky nevypadá zrovna moc civilizovaně. Ve vlasech měl roští a byl špinavej. "A kde je Kessidy? Proč není s tebou? Ash mi říkala že..." "Wille! To zvíře je Kessidy! A teď bych prosil, abys mi uhnul z cesty!" - Tai Williama odstrčil, poněvadž se neměl k tomu aby se pohnul. Zíral na mně s otevřenou pusou. Tai mně odnesl do obýváku a položil mně na pohovku. "Dones mi vodu a něco k jídlu prosím tě." - Kývnul a zmizel v kuchyni. Mezitím za mnou přišel William. "Kess, seš to fakt ty?" - pomalu jsem kývla. "Wow - takže je to pravda, no - že seš čarodějka?" - málem mu vypadly oči z důlků, když jsem přikývla. Ozvala se tlumená rána. Tai položil na stolek dvě misky. Jednu s vodou a v druhé byl zbytek mojí večeře. S obtížemi jsem vstala a zapřela jsem se předníma o stolek. Prvně jsem zamířila k misce s vodou. Všechnu jsem ji vyzunkla, a to jí tam nebylo zrovna málo. Když jsem dopila, hladově jsem se vrhla na misku s jídlem. Ani mi nevadilo, že na mně vejraj, jak péra z gauče. Během chvilky byly obě misky prázdné. Znovu jsem se natáhla na gauč. Bylo mi tak dobře, že jsem začala spokojeně vrnět. Ani sem nevěděla jak, šlo to nějak samo. "Co se stalo?" - zeptal se Will. 'Tak a moje chvilka odpočinku končí.' - pomyslela jsem si a posadila se. "Šli jsme lovit, trochu se to zvrtlo, já jí málem zabil a ona, aby se zachránila se proměnila do tohohle zvířete." - když Tai dokončil svůj vyčerpávající proslov, tak strašně mě to naštvalo, že jsem se zapomněla ovládat. Seskočila jsem z pohovky a vyjela jsem na něj. Povalila jsem ho na zem a cenila jsem na něj zuby. "Neštvi mně Tylere! Víš co jsem ti řekla tam venku!" "Hej, hej, hej, klid!" - děsil se William, ale Tyler se tvářil, jako by se ho to ani netýkalo. "Počkejte tady." - vyprskla jsem na Taie. Chtěla jsem se přeměnit - protože už se mi vrátila část energie, ale nechtěla jsem riskovat to, co se stalo u Amy. Dost na tom, že mně viděl Tyler uplně nahou - nemusí mně vidět i William. Vběhla jsem do Ashleyina pokoje, zastavila jsem se před zrcadlem a pokusila se přeměnit. Chvilku mi to trvalo, nemněla jsem moc síly, ale po pár minutách usilovného snažení jsem stála opět ve své podobě. Rychle sem na sebe hodila nějaké oblečení a utíkala jsem zpátky dolů. Tyler seděl na pohovce a hrál si na naprostého flegmatika. Kdybych ho neznala, možná bych mu to i sežrala... Will stál kousek od něj a koulel po mně očima. Bylo mi jasné, jaký spolu vedli rozhovor, takže z toho jasně vyplynulo, že Tyler musí pryč. "Tylere, - teď mi chvíli nechoď na oči. Běž ven - ne daleko, ale ven!" - zkoušela jsem rádoby naštvaný tón. K mému překvapení to znělo opravdově. Tai nepřítomně pokrčil ramenama a odešel z domu. "Wille, upíři maj lepší sluch než ostatní, je to tak že jo?" "No není to takový jako ve filmech, ale slyšíme toho rozhodně víc, než lidi." "Dík, to sem chtěla slyšet - pojď za mnou." - řekla jsem a táhla jsem ho za ruku směrem do koupelny. Pustila jsem všechny kohoutky co tam byly a dál jsem se soutředila na Williama. "Wille, prosím tě, musíš mi pomoct!"

kapitola 8. 2/3

3. března 2010 v 19:58 | Titany |  knížka
Ahoj lidi, - já se omlouvám, - dycky slibuju, že sem přibyde něco novýho a potom nic. Já se k tomu prostě nedokážu dokopat. Každopádně moc děkuju že sem chodíte a díky za komentíky - moc potěšily. ----------- -------------- --------------- ------------- ---------- --------- Těm dvěma to trvalo podezřele dlouho. Začala jsem se rozhlížet po pokoji. Byla jsem u Amy asi před měsícem, ale od té doby se to tu radikálně změnilo. Amy vždycky ráda něco mění. Naposledy co jsem tu byla, tak postel stála vedle dveří. Teď stála u okna. Všechno bylo jinde. Když se nad tím zamyslím, tak snad jenom lustr měl své stálé místo. Na zemi se povalovala hromada časopisů s novou kolekcí oblečení. Něco mě na nich upoutalo, ale nemohla jsem přijít na to co. V tu chvíli do pokoje vešla Amy a hned za ní Tai. V tom mi to docvaklo - Amy měla stejný šaty jako ta modelka! Seskočila jsem z postele a bušila tlapou na časopis. "Jo - to je jenom lehký kouzlo - taky tě to naučím, jestli budeš chtít." - zaradovala jsem se a zamrskala ocasem. Až jsem se divila, jak jsem to udělala. No vlastně jsem to neudělala já, - ono se to udělalo samo. Amy ke mně přišla a pohladila mně po hlavě. "Tak to vypadá, že už víme jakou duši máš." - řekla a usmála se. "Pamatuješ se, jak si se přeměnila?" - zeptala se vážně. No, ne že bych si to pamatovala do detailu, ale tak zhruba jsem si na ten průběh vzpomínala, tak jsem přikývla. "A dokázala bys to udělat tak, aby ses proměnila zpátky do svojí podoby?" - no tak to už bude trochu problém - nemám páru o tom jak se mám přeměnit zpátky. Zamyslela jsem se jak by se to dalo udělat. Tyler to přeháněl a já jsem dostala strach, no a potom - (to teda fakt nevim proč můj mozek vyplodil zrovna tohle, ale o mém duševním zdraví radši pomlčim) potom jsem vzpomínala na tu pumu. Možná kdybych si představila místo tý pumy sebe - kdybych myslela na to, jak se proměňuju, třeba by to šlo.... Zavřela jsem oči a snažila se představit si sebe jako člověka - ale ať jsem se snažila sebevíc, výsledek žádnej. Nic se nedělo. Zklamaně jsem otevřela oči a pomalu přešla k zrcadlu, které bylo opřené v rohu místnosti. Bylo to takové to starobylé zrcadlo - nejspíš se dědilo z generace na generaci jako rodinná památka. Dívala jsem se na svůj odraz. Teprve teď jsem si uvědomila co vlastně jsem (ne že bych to nevěděla, ale když jsem se uviděla - fascinovalo mě to, a zároveň jsem posmutněla). Copak takhle zůstanu už napořád? Sakra to je to tak těžký představit si, jak se měním na člověka?! V zrcadle se začala odrážet třpytící se záře, která mě po chvilce začala obklopovat. Na chvíli, opravdu jen na malou chvilku mě úplně obklopila a já nic neviděla, ale když se ta záře rozestoupila, stála jsem před zrcadlem jako člověk! No - jak se to tak vezme, jako člověk. Spíš jako upír. Moje stříbrné vlasy mi zůstaly a moje kůže byla nezvykle bledá. Amy a Tyler stáli oba jako opaření. "No - páni." - vypadlo ze mně nakonec. Ohlédla jsem se zpátky k zrcadlu. Teď teprve nastal ten pravej šok! Neměla jsem na sobě žádné šaty! Nic! Byla jsem nahá! "A sakra!" - zaklela jsem a strhla na sebe deku, kterou měla Amy na posteli.¨ "Kess, víš co se stalo? Víš kdo jsme?" - zeptala se Amy s obavami. "Jó, až na to že nemám absolutně ŽÁDNÉ oblečení, je všechno ouplně v cajku." - utrousila jsem ironicky. "Kess - dokázala by ses přeměnit zase zpátky?" "Cože?!" - vyjela jsem na ni. "Musíš se to naučit ovládat! A nejlepší je, když si to ještě pamatuješ!" - byla jsem strašně naštvaná, že to musím dělat znova - a zřejmě se to odráželo i na mém obličeji. "No tak Kessidy, prosím, alespoň to zkus. Já ti za to řeknu jak se dělá tohle kouzlo." - Mávla před sebou rukou a hned na to měla na sobě úplně jiné oblečení než před tím. Místo sukně a korzetu měla otahané tričko a džíny. "Wow, jak si to....." "Musíš se snažit dát všechnu energii do břicha, uvolnit se a představit si oblečení jaké chceš mít. Ovšem stojí to - teda ze začátku dost energie." - Chtěla jsem to zkusit, tak jsem se soustředila jak jsem jen mohla a myslela na to , jaké šaty bych chtěla. Napadly mě moje oblíbené volné černé kalhoty a oranžové tričko. Zavřela jsem oči a snažila se to představit. V břiše jsem ucítila takový zvláštní pocit, - bylo to kouzlo. Když jsem otevřela oči a podívala jsem se pod deku, byla jsem překvapená i zklamaná zároveň. Na sobě jsem sice měla černé kalhoty a to tričko, ale všechno bylo jaksi o tři čísla větší, takže to na mně úplně viselo. Amy se usmála. "Budeš to muset ještě trénovat, ale máš obrovský talent, ani mně se to nepovedlo napoprvé." - s mírným úšklebkem jsem se podívala na ten zázrak. "Kess prosím tě, skus se přeměnit zpátky na tu pumu." - tvářila se při tom velice vážně. Přikývla jsem a postavila jsem se zpátky před zrcadlo. Teď jsem věděla skoro přesně co mám dělat. Vždycky když jsem chtěla provést nějaké kouzlo, začalo mě tak zvláštně šimrat v břiše, takže jsem se snažila přijít na to, jak ten pocit vyvolat. Trvalo mi asi minutu, přijít na to, jak se to dělá. Jen co jsem ten pocit ucítila, soustředila jsem se na proměnu. O pár vteřin později stála před zrcadlem zase přerostlá černá kočka. S nosem nahoru jsem přišla k Amy. "No teda - tobě nějak vzrostlo sebevědomí." - radostně jsem zavrčela a podívala se na Tylera. Až do teďka jsem si to neuvědomila, ale Tai na tom byl hodně špatně. Vypadal strašně. Jeho obličej připomínal výraz týraného štěněte. Když se na mně podíval, chtělo se mi brečet. Jeho oči byly plné smutku a výčitek. Až jsem si vedle něho připadla jako největší sobec. On se trápil a já se radovala. Byla jsem sebou znechucená. "Tai?" - zeptala jsem se ho v podobě jakéhosi dlouhého zakňourání. "Je mi to líto, Kessidy." - řekl a rozběhl se pryč. "Tai!" - zakřičela jsem za ním, ale nezastavil se. Amy ke mně přišla a klekla si. "Kess, teď už víš jak se proměnit - běž za ním. My se uvidíme zítra ve škole, a kdyby něco, víš kde mně najdeš." Olízla jsem jí tvář a vyřítila se za Taiem ze dveří. Vlastně ani nevim proč jsem to udělala, přišlo mi to tak nějak přirozené, ale důležitější teď bylo najít Tylera. Vyběhla jsem před dům, ale nikde tam nebyl. Zvedla jsem čumák a zavětřila ve vzduchu, jestli ho někde neucítím. Tai voněl strašně zvláštně. Kdybych to měla popsat, tak by to nejspíš byla směsice dřeva a mořského vzduchu, ale mně to vonělo jako letní noc s jasnýma hvězdama. Byla to jedinečná, nezaměnitelná a krásná vůně, která se teď lehce otírala o můj čenich. Přesně jsem dokázala určit kam šel, že se rukou opřel o ten strom, na který jsem vyskočila, když se ve dveřích objevila Amiyna babička. Věděla jsem že není daleko, a tak jsem se rozběhla za tou vůní. Vedla mně uličkami až za konec města, na začátek lesa. Za posledním barákem jsem zahnula směrem k lesu. Tai seděl na kraji lesa pod vysokým smrkem a hlavu si schovával v dlaních.

Další články


Kam dál