Říjen 2009

kapitola 2.

27. října 2009 v 22:00 | Titany |  knížka
Kapitola 2. Rodinka?
Nic. Nic jsem nevnímala, jen tu bolest v krku. Byla nesnesitelná a nepovolovala. Pomalu jsem otevírala oči. Šíleně mě bolela hlava. První co jsem uviděla, byla dívka, která se ke mě skláněla. Měla až nepřirozeně bílou pleť, která ostře kontrastovala s jejími uhlově černými vlasy, ve kterých se jí odrážely modré melírky. Usmívala se na mě.
"Ahoj. UŽ je ti líp?"
Nechápala jsem.
"Já jsem Tylerova sestra Ashley. Moc se ti omlouvám za včerejšek!"
Najednou mi to všechno sepnulo. Hlavou mi probleskly myšlenky - Tyler, Měsíc, Dívka, upír, krev... Rychle jsem si sáhla na krk. Měla jsem ho obvázaný. Rychle jsem se zvedla a snažila se dostat co nejdál od ní, ale hned jak jsem vstala, spadla jsem na zem. Nohy mě neposlouchaly. Ashly ke mě přešla a posadila mě zpátky. Divila jsem se, že mě dokázala zvednout. Působila jako velice křehká dívka.
"Ty jsi taky upír?" - Ashley se zarazila. Už se neusmívala, byla velice vážná. Chvíli panovalo ticho, než k nám přišli dvě další osoby. Podle podoby to vypadalo, že to jsou Ashleyny rodiče. Sedli si do půlkruhu kolem mě.
"Ahoj, Jmenuji se Kate Swanová a tohle je můj manžel Michael Swan a naše dcera Ashley. Jak už jsi asi určitě zjistila, Tyler není tak úplně normální člověk. Je upír, ale pravda je, že my všichni tady jsme upíři."
Vylekaně jsem nadskočila. Panika ve mě rostla každým okamžikem. Úzkostí se mi svíral žaludek a přes strach jsem se bála i dýchat.
"Neboj se, živíme se krví zvířat, ale Tyler se k nám přidal teprve teď a tak má něco jako odvykací kůru."
"Ale já se mu nedivím, ty jsi pro nás strašně lákavá vůně."- řekl pan Swan.
Znovu jsem se otřásla strachem, při pomyšlení že ve mě vidí jen jídlo.
"A-a-a ale jak - ....slunce.....vy.....světlo." - snažila jsem se ze sebe dostat větu, která by dávala smysl, ale moc mi to nešlo. Naštěstí Ashley pochopila co jsem měla na mysli.
"To všechno o denním světle, křížích, česneku a svěcené vodě jsou povídačky. Máme jen hodně citlivý nos a oči, tak nám vadí smrad a světlo, ale jak přišli na kříže a vodu - tak to ti nepovím." - řekla a mile se na mě usmála.
"Will šel pro něco k jídlu. Moc toho tu nemáme. Určitě víš proč." - řekla vesele paní Swanová, která se snažila všemožně zlehčit situaci.
"Will?" - zeptala jsem se zvědavě. Nevím čím to bylo, možná jejich laskavými tvářemi, ale pomalu ze mě opadával strach.
"Will je také náš syn. To on tě uviděl v lese a donesl tě sem." - řekl pan Swan. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Tyler. Ač jsem byla jakkoliv slabá, nic mi nebránilo tomu, abych si uvědomila situaci. Tak rychle jak jsem jen mohla jsem vylétla z pohovky a schovala se za Ashley.
"Já - chtěl jsem se ti omluvit,-obyčejně se dokážu krotit, já.... promiň."- řekl a radši odešel, když viděl jak se klepu. Ve dveřích ho vystřídal někdo další. Byl to vysoký mladík s krátkými černými vlasy, hnědými oči a velice vypracovanou vysokou postavou.
"Ahoj, já jsem William."
"Tě-tě těší mě." - zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Hezčího kluka jsem snad v životě neviděla.
"Na, - tady máš." - řekl a podal mi igelitovou tašku.
"V téhle rodině stejně nikdo vařit neumí, tak jsem ti vzal něco z mekáče. Musíš něco sníst, ztratila si hodně krve."
"Děkuju." - řekla jsem a pokusila jsem se dojít zpět na pohovku. Vstala jsem a úspěšně jsem udělala dva kroky, ale při třetím se mi podlomily kolena a já jsem padala...
Téměř rychlostí blesku Ashley vstala, přiběhla ke mě a chytila mě. Ani jsem jí nestačila zaregistrovat.
"Co to bylo?"
"No, máme tak trochu zvláštní schopnosti."
"Ale..."
"Najez se! Ztratila jsi moc krve." Řekl Will a znovu mi podal igelitku, kterou jsem upustila. Sáhla jsem si na krk a vzala si od něj tu tašku. Měla jsem strašný hlad, ale přišlo mi hloupé jíst, když na mě všichni zírali. Neochotně jsem rozbalila krabičku s hranolkami a pomalu začala jíst.
"No víš,..." - začal pan Swan.
"Zjištění že jsme upíři by pro jiné, pokud by ti vůbec uvěřili, bylo trochu problematické. Byli bychom ti nesmírně vděční, kdyby jsi o nás nic neříkala."
"Stěhovali jsme se už tolikrát. Chtěli bychom se už usadit a začít žít nový život." - vložila se do toho paní Swanová.
"To snad ne! To nemyslíte vážně!" - začala jsem na ně skoro křičet.
"Možná že jste hodní ale co Tyler? Co když napadne někoho dalšího! Třeba ve třídě!" - v tom jsem si něco uvědomila.
"Co se stalo s tou ženou v lese?!" - zeptala jsem se Willa s mírnou hysterií v hlase.
"Je v nemocnici. Přežije to." - spadl mi kámen ze srdce.
Najednou mě popadla šílená bolest krku. Jako by mi tam někdo zabodával tisíce ostrých nožů. Spadla jsem na zem, kroutila se bolestí a křečovitě jsem si držela krk. Ta řezavá bolest byla nesnesitelná. Nemohla jsem mluvit. Okolní hlasy jakoby najednou přestaly - zdálo se mi, že je slyším ozvěnou. Ta bolest mi vstupovala i do očí. Rozmlženě jsem viděla, jak ke mě všichni přistoupili. Zase další šílený nával bolesti. Nevydržela jsem a hlasitě vykřikla. Byla jsem naprosto bezbranná. Will mě chytil a donesl doprostřed místnosti. Svíjela jsem se v křečích čím dál tím víc. Snažili se mě držet, abych s sebou neházela, ale každý jejich dotek bolel jako bodnutí nože. Nevěděla jsem co se to děje. - Nikdo nevěděl co se to děje. Všechno jsem viděla rozmazaně. Cítila jsem něco teplého na mém krku. Ta nesnesitelná bolest jakoby se rozlila do celého těla a na malou chvilinku polevila. Will mi chytil ruce a Ashley mi začala sundávat obvaz. Když ho sundala úplně, všichni s sebou trhly. Rána po Tylerových tesácích byla fialově podlitá a začala z ní vytékat krev. Všichni co tam byli se chytili za nos. Pan Swan a Will dokonce vyběhli z pokoje. Zůstala se mnou jen Ashley a paní Swanová. Měla jsem pocit jako bych vypila kyselinu. Něco mi pořád připomínalo Tylera. Něco jako by mi říkalo že ho musím vidět.
"Ty.....le....re" - to bylo to jediné co jsem ze sebe mohla dostat.
Paní Swanová se zvedla a běžela s Willem a panem Swanem najít Tylera. Našli ho za necelých pět minut podle bolestných skřeků. Byl u rybníka, tam kde jsem byla včera večer. Svíjel se tam bolestí podobně jako já. William ho vzal na záda a hyper rychlostí běžel domů. Ihned ho donesl do pokoje kde jsem byla já.
"Co to má znamenat?!" - zoufale křičela Ashley.
Já jakobych tušila, že je Tyler u mě, a i přes tu šílenou bolest jsem se snažila k němu doplazit. Nevěděla jsem proč, ale něco mně k tomu nutilo. Bylo to něco jako instinkt. I Tyler se ke mně snažil dostat. I přes to jak se svíjel v křečích. Will ho chytil za ramena a strhnul ho spět, ale paní Swanová ho zastavila. Doplazili jsme se k sobě a já mu poslušně nastavila svůj krk. Tyler se na něj hladově vrhnul a zakousl se do té staré rány. Všichni kolem stuhli a reagovali na sebemenší pohyb. Čím déle sál mou krev, tím lépe mi bylo - a i jeho bolest pomalu opouštěla. Když už jsme byli zbavení vší té bolesti, odtrhli jsme se od sebe a nechápavě jsme se na sebe dívali.
"Co se to stalo?" - zeptali jsme se oba naráz.
"Omnis vita supplicium est......" - zašeptal do ticha pan Swan.
"Co to je?" - zeptal se Tyler.
"Já, no, - kdysi jsem zaslechl legendu. Je to spíš stará upíří pověst. Jedna upírka pokousala člověka, ti se pak na sobě stali závislí. Ona pořád musela pít jeho krev, jinak by oba zemřeli. Nic určitého nevím, musím se podívat do knihovny."
"Ale to,..." nestačil doříct Tyler.
"NICMÉNĚ! Vy dva se od sebe nesmíte moc vzdálit! Do té doby než se to všechno vysvětlí."
Vystrašená jsem zůstala v pokoji s Ashley a s Tylerem. Pomalu ke mně přišla a znovu mi začala jemně obvazovat krk.
"Co se se mnou stane?" - zeptala jsem se vystrašeně a smutně.
"To teď nikdo neví,- ale neboj bude dobře."
Nevím jestli se mě snažila povzbudit, nebo jenom utěšit, ale každopádně mi to moc nepomohlo. Seděli jsme v místnosti a mně se v hlavě honilo co všechno jsem prožila při posledních chvílích. Ashley se snažila zlehčit situaci tím, že si se mnou povídala. Vyprávěla mi o svých trapasech co zažila a mně to připadalo, jako bych jí znala už strašně dlouho. Najednou jsem se vyděsila a začala prohledávat všechny kapsy, na které jsem dosáhla.
"Mobil!!! Sakra kde mam mobil???!!!" - ječela jsem a rychle jsem se dívala na všechny strany. Ashly mi pomáhala hledat, ale stejně jsme nic nenašly.
"Musím rychle domů!!"
"NE! To nesmíš! Nevíš co se stane když se vzdálíš od Tylera!"
"Věř mi, já tam nechci, ale musím!" - řekla jsem smutným hlasem a rázně jsem se zvedla. Už jsem chtěla vykročit ze dveří, ale otočila jsem se a s komickým úšklebkem jsem se zeptala.
"Tylere, půjdeš prosím raději s námi?" - zeptala se Ashley ustaraně svého bratra.
"Nemám na výběr." Řekl Tyler a šel za námi.
Rychle jsem procházela ulicemi a Ashley a Tylerem v patách.
"Ty bydlíš tady?" - zeptala se nedůvěřivě Ashley, když uslyšela nehorázný křik z domu.
"Ano." - řekla jsem smutně a sklopila jsem hlavu dolu. Styděla jsem se za ně.
"Počkej tu, za chvíli budu zase venku." - řekla jsem a šla jsem pomalu domu. Moje chůze připomínala spíš pochod na popravu.
"No, ani to není tak daleko od pravdy" - pomyslela jsem si a vešla dovnitř.



promiňte mi za chyby dopisovala jsem to narychlo,- doufám že necháte komenty......

kapitola 1.

22. října 2009 v 19:36 | Titany |  knížka
Kapitola 1. Problémy začínají
"Héj tady! Kess!"- zavolala na mě moje nejlepší kamarádka Amy. Otočila jsem se za hlasem a uviděla jsem ji jak za mnou chvátá s taškou ledabyle hozenou přes rameno.
"Ahoj." Pozdravila jsem a počkala na ni, až mně dožene.
"Ahoj Kess, víš že dneska píšeme písemku z matiky?"
"Jo, chceš poradit?"
"To budeš hodná,- a víš co je za novinku?"
"Že by se jídlo ve školní jídelně dalo konečně jíst?" - poznamenala jsem ironicky.
"Néé, ale k nám do školy bude chodit nový kluk,- a možná že bude i v naší třídě!!" - vychrlila ze sebe rychle množství informací, až jsem jí skoro nerozuměla.
"Kdo ví kdo to nakonec bude…" - uzemnila jsem její nadšení.)
"Páni, ty máš dneska zase náladu." - stěžovala si uraženě Amy.
Pomalu jsme obě vešli do třídy a zamířily do naší lavice. Byla předposlední v ředě u okna. Ta námi už nikdo neseděl. Alespoň jsme měli klid. Opravdu jsem nestála o to aby mně pořád někdo píchal tužkou do zad, nebo nedej bože tahal za vlasy, což se dělo jiným "barbínám" z naší třídy. A vůbec naše třída byla plná takových těch tatíčkových holčiček, které mněli perfektně nalakované nehty a každý týden zcela nový šatník. Potom tu byla i skupina třídních šprtů. Typické kulaté brýle a knížka v ruce za každé příležitosti. Bylo u nás i pár kluků, ale až na výjimky se jednalo o sportovní nadšence, které zajímalo jen skóre minulého zápasu. No a pak jsem tu zbyla jen já a Amy. Dvě outsiderky, které nezapadaly do žádné skupiny. Ale postupně jsme si tam na to zvykly a staly se z nás nejlepší přítelkyně. Statečně jsme překonávaly posměšky spolužáků, a snažily jsme se přežít do čtvrťáku. Když jsme si sedly zrovna začalo zvonit na hodinu. Všichni si posedaly do svých lavic a asi tak za 10 minut do třídy vstoupila učitelka. Byla to blondýna se zelenými oči, na kterých měla slabé brýle. Celkový dojem, - vypadala mile. A to samé mohu říci i o její povaze. Všichni s napětím očekávali co jim sdělí.
"Tak lidi, jak už jistě sami víte, přestoupil na tuto školu jeden žák. Byl zařazen do této třídy. Doufám že ho mezi sebe přijmete a že budete skvělý kolektiv." - řekla s úsměvem na tváři a do třídy vešel mladík krátkými tmavě hnědými vlasy, bledou kůží, namodralými oči a celkem vypracovanou postavou. Z ničeho nic, když se objevil ve třídě, jakoby každému ve třídě projel mráz po zádech. Jakoby každý dostal strach.
"Tak nám o sobě něco řekni." - řekla učitelka.
Ten kluk přejel temnýma očima po třídě a chladným hlasem pronesl.
"Jsem Tyler Swan." - a to bylo vše z jeho ukecaného projevu. Podívala jsem se na Amy - nechápala jsem, celá se klepala.
"Co je ti Amy?"
"Já nevím, je mi nějak divně." - jak jsem se tak dívala po třídě, všichni vypadaly jako že se za chvíli sesypou. Najednou jsem na sobě ucítila pohled.- Jeho pohled. Drze jsem se otočila a ignorantně jsem mu pohled oplatila. Jako by se zarazil. Jen tak jsme na sebe civěli a ve třídě bylo trapné ticho. Ani jedna židle nevrzla. Jakoby nikdo ani nedýchal. To trapné ticho přerušila až učitelka, která, když viděla, že z něho asi už nic nedostane, ho poslala sednout. A k naší smůle jediná volná lavice vyla za námi. Jak se přibližoval Amy se klepala čím dál tím víc. Nechápala jsem to, až do doby kdy prošel těsně kolem naší lavice. Projel mnou chlad. Srdce mi uvízlo v krku a kámen mi ležel na plicích. Strach mě doslova svázal k židli. Nemohla jsem se pohnout ba ani o milimetr, a on si zrovna sedl za mě! Pomalu jsem se dostávala z toho šoku, ale neohlédla jsem se. Něco mi v tom bránilo. Celý den jsem se nemohla soustředit na učení. Ne že bych ho jindy vnímala, ale teď to nešlo, ani když jsem chtěla a tak jsem jen něco bezduše čmárala na papír. Když zazvonilo na konec vyučování jako první vylétly ze třídy všichni co mu vyli nejblíže, včetně mě s Amy. Šly jsme na oběd a samozřejmě nebylo jiné téma než Tyler. Všichni z něj mněli strach. Časem se ale přešlo na příjemnější téma, a tak alespoň oběd utekl o trochu rychleji. Po obědě jsme šli společně domu, jako obvykle. Bydlely jsme od sebe o pár ulic asi 7 minut cesty.
"Uvidíme se večer jo? Před zastávkou."
"Fain, v kolik? V deset?"
"Jasně Kess, tak zatim!" - rozloučily jsme se a já se pomalu šourala domů. Nenáviděla jsem to tam. Nejradši jsem se jen tak toulala ulicemi, nebo se schovávala v pokoji. Při mém tempu, ve kterém by mě hravě strčil do kapsy i hlemýžď jsem se dostala domu po cestě která trvá pět minut až za půl hodiny. Zatnula jsem pěsti a křečovitě jsem se dostala za branku. Opatrně jsem šla podél zdi a ze zkušenosti jsem se zastavila pod oknem. Dlouho jsem čekat nemusela, hned jak jsem uslyšela nadávky, které matka metala na všechny strany. Otce jsem neslyšela, což svědčilo o tom, že je pryč. A nejspíše na rybách, kam se šel vždycky ztratit.
"No sláva, aspoň budu moct ven." - problesklo mi hlavou.
Pomalinku a téměř s hodinářskou přesností jsem stiskla kliku hlavních dveří. Neslyšně jsem proklouzla do svého pokoje a zapnula počítač. Asi tak po hodině a půl se nadávky utišily. Šla jsem se rychle podívat - a moje tušení bylo správné. Matka odešla do práce.
"Fáááájn" - řekla jsem, popadla klíče, mobil a jako blesková střela jsem vypadla z domu. Šla jsem k rybníku. Dnes bylo 20. května a pořádné vedro. Zkrátila jsem si cestu přes les. Cesta trvala asi hodinku, nemusela jsem spěchat, měla jsem čas. U rybníka byla spousta lidí, a hodně mých bývalých spolužáků. Blbli jsme a povídali si co je kde nového, byla jsem tam skoro celý den. Pomalu se stmívalo a já tam zůstala sama. Seděla jsem na stavidle a házela kamínky do vody. Prostě jsem si užívala pro mě tak vzácné svobody. Bylo půl desáté. Už jsem chtěla vstát a jít pomalu na zastávku, když v tom mi ale v kapse zapípal mobil.
SMS : "Kess, promin ale dneska se ven nedostanu - Amy."
"No mohla to alespoň poslat o trochu dřív, odešla bych s ostatními, ale co." - znovu jsem se posadila a dívala se jak se na hladině vody třpytí odraz měsíce. Mohlo být asi kolem půl jedenácté. Měsíc byl už vysoko na noční obloze. Byl úplněk, a krásný. Kolem něho se linula jakoby červená záře. Vstala jsem a šla domů. Tentokrát jsem šla po silnici kolem toho lesa. Nevylo tam žádné osvětlení, ale světlo měsíce bylo dost silné. Cestou zpátky jsem přemýšlela o Tylerovi. Znovu mi projel mráz po zádech.
"Ještě že je pátek."- zamumlala jsem.
Najednou asi 5 metrů ode mně v lese zapraskala větvička. Otočila jsem se, ale nic jsem tam neviděla a tak jsem šla dál. Ikdyž jsem se nebála, vrtalo mi to hlavou.
"Né, vždyť je to jenom větvička, asi ježek, nebo srnka." - upokojila jsem svou zvědavost a šla jsem dál.
"Ááááááááááá....!!!!!!" - uslyšela jsem vzdálený dívčí křik.
"Tak tohle teda určitě není normální" - řekla jsem si a rozběhla jsem se za tím křikem. Když jsem byla v lese, tak tam bylo až příliš světla, na to, že byla noc. Mohl za to ten měsíc. Divný měsíc. Rozhlížela jsem se na všechny strany. V dálce jsem spatřila nepatrný pohyb. Běžela jsem tam. To co jsem tam uviděla mi vyrazilo dech. Na zemi ležela dívka v mém věku, možná jen o něco málo starší v kaluži krve. Vyděsila jsem se. Rychle jsem si k ní klekla a zkoušela jestli dýchá. Nejvíce krve jí vytékalo z krku, ale pro samou krev jsem neviděla proč.
"Haló, no tak, prober se!!!!!"- křičela jsem na ní a zoufale hledala mobil. Našla jsem ho! Rychle jsem vytočila číslo 155. Najednou za mnou něco zapraskalo. Rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl. Když jsem se ohlédla zpět, příšerně jsem se vyděsila. Stál přede mnou Tyler.
"Tylere! Honem! Pomoz mi s ní! No tak! Co je s tebou?!" - on se na mě je zvláštně díval, jakoby nemohl pochopit co dělám. Konečně mě spojili se záchranou službou.
"Haló? Je tady..." - nestihla jsem to dopovědět. Tyler mi vytrhl mobil z ruky.
"Tylere! Co to děláš?!" - naštvaně jsem k němu zvedla hlavu, - a v té chvíli mnou projel nevýslovný chlad. Až teď jsem si všimla, že má celou pusu od krve, přes jeho rty mu vyčnívají dva hladové tedáky a jeho oči byly celé černé.
"Ty-ty-tylere?!" - dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem. On mně ale nevnímal. Sehnul se k té dívce a začal se "krmit". Nejdřív jsem se na něj vyděšeně dívala, ale stejně jsem se zmohla jen na to abych na něj začala křičet.
"Nech toho! Co to děláš?! Co jsi zač?!"
"VYPADNI!"
"NE!!!" - tohle ho zastavilo.
Se zájmem si mě prohlížel těma jeho očima.
"Dráždíš mě, a čím dál tím víc!" - řekl a pomalu se zvedal od své "svačinky". Najednou mi to došlo - 'Pane Bože! Já jsem kráva! On mě teď zabije!' - rychle jsem vstala a začala jsem utíkat pryč, ale najednou stál on přede mnou. Hrubě mě chytil pod krkem a přitlačil mě ke kmeni stromu.
"Kdybys mně nechala na pokoji! Udržel bych se, nechal bych tě být, ale to ty sis to zavinila, - já nechtěl. Můžeš si za to sama!"
"Ne! Pusť mě!" - zasípala jsem jak to jen šlo, ale jeho ruka na mém krku mi v tom moc nepomáhala. Pomalu se skláněl k mému krku. Už jsem cítila jeho dech. Najednou mi krkem projela ostrá, palčivá bolest. Netrvalo to dlouho, ale už se mi klížili oči. Vtom jsem ucítila závan větru a spadla jsem na zem. Snažila jsem se ze všech sil alespoň trochu otevřít oči. Jen matně jsem je viděla. Tylera a ještě někoho. Potom se mi vše ztratilo a já se propadala do tmy.

recenze k mé první knížce

13. října 2009 v 19:43 | Titany
Tákže, kniha pojednává o dívce Kessidy, - která má doma peklo,- a to doslova - matka naní pořád jen křičí a otec aby se nestavěl matce se radši vždycky uklidí na ryby. Ve škole má Kess jen jedinou kamarádku Amy,... jednoho dne se do jejich třídy zapíše nový kluk jménem Tyler Smith, všichni z něj mají strach. Po škole se Kess a Amy domluví, že se sejdou v noci na jejich oblíbeném místě, ale Amy nepříjde a tak jde Kess domů sama. Cestou ale uslyší křik a najde Tylera s nějakou dívkou - a k velkému překvapení zjistí, že Tyler je upír, - Tyler kousne Kess, která upadá do bezvědomí, .... přežije nebo ne? bude jí hrozit ještě větší nebezpečí??
pište do komentů, jestli to mám začít zveřejňovat.....

ach ta praxe...

13. října 2009 v 19:37 | Titany
Lidičky já nenávidím praxi, - dneska jsme ji dodělávali a bylo to peklo.
a ještě mně naštvalo, že vždycky když po mně něco chtěj, tak to je hej ty pocem, a teď najednou jé, džidži, - nepomohla bys mi s tim? No ale hnedka jak zejtra přijdu do školy bude to zase hej ty pocem,.......
no nic, teď ručně píšu svou první knížku, ještě sem hodim recenzi, tak piště jestli ji mam zveřejňovat nebo ne, protože k vymejšlení pokračování rozepsanejch povídek faktiš nemam čas,... no a jinak děkuji vytrvalcům co pořád navštěvují můj blog