Listopad 2009

kapitola 4.

29. listopadu 2009 v 12:18 | Titany |  knížka
Kapitola 4. Domov, - zvláštní slovo
"Tak budeš bydlet u nás! Ashley tě má ráda jako sestru a rodiče tě zbožňují! Prosím Kess, zůstaň!"
Pomalu jsem odlepila oči od země a usmála se na něj.
"Ty se jen tak snadno odradit nenecháš co?"
"To si piš!" - řekl šťastně a usmíval se tak moc, jak mu jen svaly dovolovaly. Pomalu jsem vstávala, ale uklouzla jsem po mokré zemi a kotníkem mi projela obrovská bolest, že jsem zase spadla na zadek.
"Co se děje?!"
"Heh, ále nic, asi jsem si zvrtla kotník." - řekla jsem a snažila se postavit na tu zdravou nohu. Než jsem ale stihla cokoliv zaregistrovat Tyler mě držel v náručí.
"Ty-Tylere? Co to děláš?!" - zeptala jsem se zřejmě až moc vyděšeným hlasem.
"Promiň, jen jsem ti chtěl pomoct." - řekl provinile a opatrně mě postavil zpět na zem.
Začala jsem pajdat. Vypadala jsem opravdu komicky. Litovala jsem že jsem odmítla Tylerovu pomoc.
"Opravdu nechceš pomoct?" - ptal se mě Tyler se zadržovaným smíchem. Já se na něj jen zašklebila. Musel to být opravdu zoufale srandovní výraz, protože Tyler se už neudržel a vyprskl smíchy.
"Madam, chcete vzít do náručí, na záda, či na ramena?" - zeptal se provokativně a uklonil se.
"Hm, no těžká volby, ale myslím, že se budu muset spokojit s těmi zády." - odvětila jsem s hranou nafoukaností. Tyler ihned přiskočil a zvedl mě, jako bych vážila jen pět kilo.
"A kam to bude?"
"Do-....." - nedořekla jsem to slovo. V polovině se mi zlomil hlas.
"A nechceš se jít třeba někam najíst?" - zeptal se a snažil se mě zase rozveselit.
"Fain, umírám hlady." - hned na to se Tyler rozběhl bleskovou rychlostí, a když říkám bleskovou, myslím tím opravdu bleskovou. Všechno jsem viděla jsem jako rozmazanou čáru. Když se Tyler, ale tak po deseti sekundách zastavil stáli jsme před předměstím.
"Tady už radši půjdeme normálně."
"Jo, dobře." - dostala jsem ze sebe. Po pravdě řečeno, byla jsem ráda, že půjdeme normálně. Z té jeho super rychlosti mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Nesl mě ulicemi a zastavil se u asijského bistra.
"Může být?"
"Klidně, teď dním úplně všechno."
Usmál se a vzal mě dovnitř. Bylo mi trapně, ale Tylerovi to bylo, zdá se úplně jedno. Nesl mě k pultu a nechal mě ať si vyberu z jejich menu. Zaplatil a nesl mě ke stolu. Opatrně si mně sundal ze zad tak, že mě držel v náručí. Posadil mně na židli a sám si potom sedl naproti a jen tak se na mně díval. Měl nádherné oči. Takové tajemné a záhadné.
"Jak dlouho žiješ?" - přerušila jsem hrobové ticho. Tyler udiveně popozvedl obočí - zřejmě nad podivnou formulací mé otázky.
"No, řekněme že už nějakou dobu." - a usmál se.
"To není to, co jsem chtěla slyšet." - řekla jsem vážně. Povzdychl si.
"Bude ti stačit, když ti řeknu, že Kolumbus vyl můj strýček?" - brada mi spadla na stůl.
"To si chtěla slyšet?"
"Cože?!" - vyhrkla jsem.
"Dělám si srandu, je mi čtyřicet devět. Respektive od té chvíle uběhlo už čtyřicet devět let."
"Nové, čekala jsem že řekneš, že jsi znal i Cézara."
V tu chvíli přišla servírka s mojí objednávkou.
"Budete si přát ještě něco?" - zeptala se a mile se usmála na Tylera.
"Ne." - odpověděl velice chladným hlasem. Servírka se tak lekla, že upustila tác na zem.
"P-p-promiňte." - vykoktala vystrašeně a utekla pryč.
"Proč seš takovej?! Nic ti neudělala, jen se zeptala jestli něco nechceš?!"
"Jenom se snažim udržet si lidi dál od těla."
"To ti bude prt platný, když jim přivodíš infarkt!!!"
"Pořád lepší než násilná smrt, nemyslíš?!!!!" - ostře odvětil Tyler. Zamyslela jsem se.
"Asi máš pravdu... promiň..." - zašeptala jsem provinile.
"To ale nemění nic na skutečnosti, že bys mohl být milejší." - zamumlala jsem uraženě.
"Jez! Vystydne ti to." - vzala jsem si vidličku a začala jsem se cpát. Byla to sice jen nějaká rýže, ale snědla jsem jí do pěti minut.
"Tylere?"
"No?" - na okamžik jsem zaváhala.
"Dokázal bys mě nepozorovaně dostat do mého pokoje?"
"Samozřejmě, teď hned?"
"Potřebuju si jen vžít pár svých věcí."
"Dobře, tak jdeme." - a než jsem stačila něco říct, už mě držel v vycházel se mnou ven. Tem si mě dal na záda a pokračoval v cestě.
"Kam teď?"
"Rovně a na konci ulice." - zašeptala jsem sklesle.
"Kde máš okno?"
"Támhle to otevřené." - řekla jsem a ukázala na okno pod střechou.
"Teď se mě pevně drž." - řekl a přikrčil se. I když jsem nechápala, co chce udělat, držela jsem se ho jako klíště - a ještě že tak. Vyskočil do ohromné výšky a přistál v mém okně. Opatrně a neslyšně skončil v mém pokoji. Opatrně jsem dokulhala ke skříni a vyhrabala tam obvaz. Zpevnila jsem si kotník a zkoušela došlápnout. Ještě to bolelo, ale dalo se to vydržet. Vzala jsem ten největší batoh co jsem měla a dala jsem do něho všechno moje oblečení, respektive všechno, co jsem si kdy koupila za své vydělané peníze. Nebylo toho moc a tak mi tam zbylo místo ještě na pár mých oblíbených věcí.
"Hotovo." - oddychla jsem si.
"To je všechno?" - podivil se Tyler.
"Zdá se že ano." - přikývla jsem.
Když jsem si ale chtěla dát batoh na záda, Tyler mě předběhl a mne samotnou vzal do náručí.
"Počkej!" - řekla jsem.
"Co se děje?" - zeptal se mě a dal mě zpět na zem.
Pomalu jsem došla k mému stolu, vzala jsem kus papíru a propisku.
"Sbohem" - napsala a zašeptala jsem. Z mojí kapsy jsem vytáhla klíče a položila jsem je na kousek papíru. Naposled jsem se rozhlédla po těch čtyřech stěnách, a vrátila se zpět k Tylerovi.
"Jdeme...."
Když jsme vyskočili oknem a byli dostatečně daleko od domova - pokud jsem tomu tak ještě směla říkat, položil mně na zem.
"Kam teď?"
"Teď už mi zbývá si jen najít nějaké pěkné místo pod mostem." - řekla jsem ironicky.
"Budeš bydlet u nás." - což řekl jako hotovou věc.
"Cože??" - vyjela jsem na něj.
"Ty se bojíš?"
"Ne, to ne, ale najdu si nějaký levný pronájem, peněz zatím vydělávám dost." - odpověděla jsem až trochu povýšeneckým tónem.
"Nepřipadá v úvahu."
"A to jako proč?"
"Protože bych tam musel bydlet s tebou a to si piš že já se jen tak s něčím nespokojím." - opáčil posměšně.
"Proč musíš mít vždycky poslední slovo?!"
"A proč ty seš kvůli tomu naštvaná?" - opáčil drze.
"Nejsem naštvaná!"
"Tak to ti nebude vadit, když budeš bydlet u nás." - řekl vítězně. Okamžitě mě popadl a super rychlostí si to mířil domů. Domů..... zvláštní slovo.
Když zastavil, uraženě jsem na něj vyplázla jazyk.
"Ignorante!!"
"Hmm, to se hezky poslouchá." - posmíval se. Já jsem jen zakroutila hlavou, protože jsem usoudila, že to nemá smysl. S Tylerovou podpěrou jsem dokulhala zpět do toho pokoje a posadila se na pohovku. Jen jak jsem dosedla už stála Ashley ve dveřích. Její výraz prozrazoval až nezdravou zvědavost.
"Kess tady bude bydlet, vezmeš jí k sobě do pokoje, než předěláme její pokoj?" - zeptal se Tyler.
"Jasně!" - radostně vypískla a hned mě táhla za ruku někam nahoru, ale tak trochu jsem zapomněla na svou nohu a hned jak jsem došlápla, dostavila se opravdu velká bolest.
"Au...!" - nepodařilo se mi zastavit výkřik. Tyler byl ale pohotový a zachytil mě dřív, než jsem stačila spadnout.
"Ashley pozor! Zvrtla si kotník!" - upozornil ji trochu ostřeji, než bylo třeba.
"Ááá, promiň, promiň!" - omlouvala se.
"To je dobrý! Vždyť mi nic neni!" - odsekla jsem naštvaně a sama jsem se belhala po schodech. V tom se za mnou objevil Tyler. Pomalu už jsem si začínala zvykat a tak jsem stačila zareagovat.
"Opovaž se! Umím chodit sama!" - zarazil se a nechápavě na mě zíral.
"Jak chceš." - a v tu chvíli byl pryč. Pomalu jsem se plazila nahoru do schodů a těsně za mnou šla trpělivě Ashley.
"Tady je můj pokoj!" - řekla nadšeně a otevřela dveře.
"Páni..." - vyklouzlo mi z pusy. Byl to prvotřídně zařízený pokoj, byla tam spousta oblečení, bot, poliček s knihami a cédéčky, obrovské zrdcadlo a obrovské množství jak normální, tak i vlasové kosmetiky. Bylo tam obrovské okno s balkónem, v rohu byl počítač a před ním byla pohovka. Hned jak Ashley vešla do pokoje vyskočila jí na rameno bílá chlupatá kočka.
"A tohle je Jack, můj mazlík."
"To je krása." - řekla jsem ještě omámená tou nádherou.
"Můžu si sednout?" - zeptala jsem se, když jsem dokulhala k pohovce.
"Jasně - jsi tu doma!" - překvapilo mě, s jakou radostí v hlase to řekla. Opatrně jsem si sedla a hned jsem ucítila jemný tlak na stehnech. Jack na mě hned vyskočil a dožadoval se mé pozornosti. Začala jsem si s ním hrát a hladit ho, a tak jsem si ani nevšimla, že Ashley zmizela. Za chvíli se objevila s obrovskými madracemi.
"Uděláme si mejdan - teda, pokud nechceš spát." - řekla a její nadšení trošku pokleslo. Nechtěla jsem jí to kazit, a tak jsem přikývla. Celé dvě hodiny jsme strávily připravováním věcí na náš pyžamový večírek, že jsme zapomněli, kolik je hodin. Podívat se na čas nás přinutilo až tehdy, když mi hlasitě zakručelo v břiše.
"Ty máš hlad viď? Promiň, já zapomněla...." - hned se omlouvala.
"Ne-ne-ne to není tvoje vina." - ujišťovala jsem jí a blbě jsem se křenila.
Na to Ashley ihned vyskočila a někam zmizela..... Za chvíli byla zpět a nesla nějaký toustový chléb, kus salámu a flašku mléka.
"Promiň ale nic jiného jsem neviděla." - koukala jsem na ní naprosto vyjeveně neschopná slova. Až po delší době jsem se zeptala.
"Kdes to prosimtě sehnala, v tuhle dobu?!"
"No u sousedů." - řekla Ashley a zašklebila se. Potom už jsem se radši na nic neptala a vzala jsem si chleba se salámem.
"Ty to mlíko nebudeš?"
"No víš, ono salám a mlíko není moc dobrá kombinace." - řekla jsem s úsměvem.
"A proč?" - ptala se mě udiveně.
"No víš,..." - koktala jsem odpověď.
"No, nech to bejt, já ti to vysvětlim jindy."
"Tak jo, teď přece máme párty!!!" - řekla a rozzářila se jako sluníčko.

poděkování za design

28. listopadu 2009 v 23:26 | Titany
Ták lidi, moje OBROVSKÝ DÍKY tentokrát patří ÁJE!!!!!
podivejte na ten nádhernej design - to si prostě zaslouží potlesk!!!!
mockrát ti děkuju ájo........:D

lidi

22. listopadu 2009 v 22:22 | Titany
lidi, já vim že sem dlouho nic nepřibylo, ale teď budu nějakej ten čas doma, tak napíšu další kapitolu, a ještě jednou vás prosím, přihlašte se mi na ten design, moc bych to potřebovala....

lidi pomóc!

7. listopadu 2009 v 21:01 | Titany
Lidičky, moc vás prosím, hledám někoho, kdo by mi totálně překopal design, protože jak sami vidíte, ten text je nahuštěnej na sobě, a já s tim nemůžu nic udělat, a tak vás prosím, jestli by jste mi někdo TOTÁLNĚ nepřekopal design podotýkám,- někdo kdo to umí prosím, kdo by mněl zájem hlaste se do komentářů díky, Vaše Titany

kapitola 3.

7. listopadu 2009 v 14:45 | Titany |  knížka
Kapitola 3. Bolestivý odchod Jen co jsem vešla do chodby, uviděla jsem hrozný nepořádek. Matka s otcem se opět hádali. Když mně spatřili, okamžitě se na mně rozkřičeli. Na mou hlavu padaly nadávky typu jako "Co si o sobě myslíš? Ty se někde kurvíš, a tady není nic uděláno!" nebo "Tohle si zvykat nebudeš! Vždyť tě živíme!". Bolelo mně v krku, hlavu jsem měla jako střep a bylo mi strašně špatně. V duchu jsem prosila o pomoc. Jejich hlasy mě mučily a význam těch slov mě ubíjel. "Tak dost!!!" - zakřičela jsem ze všech sil, co mi ještě zbývaly. Oba se na mně zaraženě podívali. "To už stačí! Je mi sedmnáct, na všechno si vydělávám sama! Už to nevydržím! Vy se nechováte jako moji rodiče!" V tom okamžiku jsem ucítila bolest na levé tváři. Matka mi dala facku, ze které se mi otočila hlava na druhou stranu. Podívala jsem se jí do obličeje. Nebylo tam nic, než zloba a možná i nenávist. Otec na to nic neříkal, jen tam stál a díval se na mě pohledem cizího člověka. To mě přesvědčilo. Nic mně tam už nedrželo. Zhola nic. "Odcházím!" - zakřičela jsem a práskla s dveřmi jak jen to šlo. Dříve, než na má slova stačili nějak zareagovat, byla jsem venku a Tylerem a Ashley. "Prosím......pomoc...." - zašeptala jsem a spadla jsem na zem. Měla jsem strašně málo krve. Tyler mě rychle vzal a doběhl se mnou k nim domů. Položil mně zpátky na tu pohovku. "Dojdu ti pro vodu, vydrž." - řekla Ashley a někam odběhla. "Právě jsem utekla z domu." - šeptala jsem si pro sebe. "Utekla jsem z domu a ani jedna slza, ani jedna jediná." - opakovala jsem pořád dokola. Tyler mě chytil za ruku a snažil se mně utěšit, ale já ho nevnímala. Do pokoje přišla Ashley a nesla sklenici vody. Vypila jsem jí až do dna a snědla hamburger, co mi přinesl Will. Tyler odešel a nechal mě tam s Ashley samotnou. Začaly jsme se spolu bavit o mém životě. Povídaly jsme si spolu až do doby, dokud k nám nepřišli ostatní včetně Tylera, který se tvářil tak provinile, až jsem ho litovala. Ale ne jenom Tyler se tváři jako umučenec, všichni měli obličeje jako by šli na pohřeb. Nahánělo mi to strach. "Co se stalo? Co jste zjistili?" - ptala se ustaraně Ashley. Pan Swan se už nadechoval, ale najednou s zarazil. "Jak se vlastně jmenuješ?" "Jsem Kessidy" "Moc jsme toho nezjistili, ale něco už víme." - pokračoval. "Vaše situace sedí přesně na tu legendu. V dobách, kdy se v Transylvánii děly ty nejohavnější zločiny páchané stvořeními noci, se mezi lidmi začala šířit tato pověst. Mladá upírka jménem Aress, nedělala nic jiného než jen zabíjela pro zábavu. Chodila po nocích po vesnicích, po hostincích a vybírala si tam své oběti, které potom v temných uličkách zabíjela. Jednou ale na ulici uviděla kluka, který ji změnil,- začali se spolu scházet noc co noc, aniž by věděli co je ten druhý zač. Aress se kvůli němu snažila nezabíjet, ale to se jí právě vymstilo. Jednoho večera, když se znovu setkaly, se šli projít do lesa. Tu noc byl úplněk zalitý krví. Ale čím déle byla Aress po jeho boku, tím více jí spalovala žízeň, a když se on řízl o větev, už to nevydržela a pokousala ho. Od toho dne, byli oba prokleti. Kletbou k sobě byli navěky připoutáni krevním poutem. Od té chvíle co se stalo jednomu, se stalo druhému, a když se od sebe oddělili - trpěli a nakonec zemřeli. Teď víme, že se nesmíš od Tylera moc vzdálit, a můžete být od sebe tak maximálně jednu hodinu." Moje reakce všechny šokovala, ale vlastně jsem ani nijak nereagovala. Ignorantně jsem zírala do zdi za nimi a pokrčila jsem rameny. "Omluvte mě, jdu se projít." - zamumlala jsem jako bych byla duchem nepřítomna. Pomalu jsem vyšla z pokoje. Ashley a Will mě chtěli zastavit, ale paní Swanová jim v tom zabránila. "Nechte ji... ona to potřebuje." - řekla a soucitně se na mě podívala. "Jdu s ní." - řekl Tyler. "Dávej na ní pozor Tai." - poprosil pan Swan. Tyler kývnul a zmizel ve dveřích. Pomalu jsem chodila ulicemi. V hlavě jsem neměla vůbec nic. Tupě jsem se dívala kolem sebe. Na jedné zahradě jsem spatřila rodinu. Vypadali tak šťastně. Otec s dcerou se honili kolem bazénu a vzájemně se do něj strkali. Zastavila jsem se a dívala se na ně. Bylo to něco co jsem nikdy nezažila, něco, co mi bylo odepřeno. Po tváři mi začala stékat první slza. Nevydržela jsem ten pohled a utekla jsem. Běžela jsem k mému oblíbenému místu. Přes les, kolem pole a dalšího lesa. Bylo to místo, kam jsem se chodila ukrývat před světem. Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu. Udýchaná jsem se zastavila u svého cíle. Byla to asi tak sedmi metrová skála a pod ní rybník, - nebo spíš veliká lesní tůň. To místo byl můj svět kde jsem byla šťastná. Bylo to místo, kde jsem se nemusela přetvařovat a schovávat svou bolest. Sedla jsem si na sráz a slzy se mi nezastavitelně linuly z očí. Přemýšlela jsem, ale spíš by se to dalo nazvat hledání smyslu života, ale už nebylo nic pro co bych měla žít. Všechny moje sny a naděje se rozplynuly s minulou nocí. Byla jsem rozhodnutá. Vstala jsem a naposledy jsem se podívala kolem sebe. Tohle místo bylo opravdu nádherné. Vítr si hrál s mými vlasy a sušil mi mokrou tvář. Udělala jsem krůček směrem kupředu. Najednou ze mě všechno spadlo. Byla jsem volná. Pod nohama už jsem neměla pevnou zem. Kolem mě byl jen vzduch, svoboda a konec mého trápení. Zavřela jsem oči a čekala.... Někdo mě ale chytil za ruku a prudce vytáhl zpět. Oba jsme dopadli na tvrdou zem. Pomalu jsem otevírala oči a uviděla Tylera. "Proč jsi to udělal?" - zeptala jsem se ho se zlomeným hlasem. "Protože tě potřebuju." "Aha, tak to promiň. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem teď tvoje chodící zásobárna krve." - řekla jsem téměř už opět vzlykajíc. "Nech mě to udělat! Určitě když zemřu, tak ty budeš volný! A já nikomu scházet nebudu." "Mýlíš se..." - řekl Tyler s očima upřenýma na mě. "Nepotřebuju tě abys mi sloužila jako jídlo, ale abys mě chránila." - nechápavě jsem na něj doslova civěla. "Jak to myslíš?" "Prosím, zůstaň se mnou, potřebuju, abys mě chránila před mnou samým. Už nikdy nechci nikomu způsobit to, co jsem způsobil tobě!" Smutně jsem se na něho dívala. Jeho pohled byl upřímný, ale přeci jenom jsem v sobě měla bolest, která se nedala jen tak přehlédnout. Toužebně jsem se podívala zpět na sráz. "Kess, prosím, slib mi, že ochráníš ty lidi, kolem mě a já ti slíbím, že ti už nikdo neublíží. To ti přísahám!" - řekl odhodlaně a podal mi ruku. Chvíli jsem váhala. Věděla jsem co všechno mi nabízí, ale nemohla jsem odtrhnou oči od toho srázu. Zavřela jsem oči. Rozhodla jsem se.... Našla jsem svůj nový smysl života. Natáhla jsem ruku a moje ruka se pomalu dotkla jeho ledových konečků prstů. Pomohl mi vstát a silně mě objal. Jeho ocelové sevření mě skoro až drtilo, ale já jsem se cítila v bezpečí. Tak jako ještě nikdy. Z ničeho nic s sebou Tyler trhnul a prudce trhnul hlavou směrem do lesa. "Co se děje?" - zeptala jsem se ho. "Někdo se blíží." - řekl, postavil se přede mně a lehce se přikrčil. Tak moc jak jen mi moje výška dovolovala jsem se dívala přes jeho rameno. "Kess?!" - ozvalo se z dálky. Ten hlas jsem okamžitě poznala. "Kess, cítím krev." - řekl ledově chladně Tyler. "Zůstaň tu!" - řekla jsem a rozběhla jsem se za tím hlasem, ale Tyler mě strhnul zpátky k sobě. "Ne počkej, - ona není normální!!!" "Pust mě Tylere!" - skoro jsem na něj zakřičela. Zarazil se a rychle mě pustil. "Promiň." - provinile se omluvil a já jsem se za ní rozběhla. Nedaleko před sebou jsem viděla Amy. Měla koleno celé od krve. "Amy! Co tady sakra děláš?!" - zeptala jsem se a nepřestávala jsem běžet. "Byla jsem u vás doma, a tví rodiče mi řekli, že jsi utekla z domu! Kess co se děje?!" - její hlas byl velice starostlivý a vypadala vyděšeně. "Jak jsem tě hledala, spadla jsem a rozbila si koleno, podívej!" Zděšeně jsem se dívala na další kapičku krve, co si razila cestu dolů po lýtku. Jako bych cítila Tylera, jak se drží a jak se nutí k tomu zůstat na místě. Přemýšlela jsem, ale moje mysl byla svázána strachem. Strachem o Amy. Co když se Tyler neudrží? Co když zjistí co jsou Swanovi zač? Kdyby byla se mnou tak by to určitě časem zjistila. Není tedy jiné cesty. Věděla jsem že toho budu do budoucna litovat, ale jestli jsem chtěla ochránit Amy, Tylera, Ashley, Willa, paní Swanovou a pana Swana, musela jsem to udělat. "Amy,.... Vypadni!!!" - zakřičela jsem hrubě. Amy přkvapeně zvedla hlavu. "Co?" "Slyšela jsi mě dobře! VYPADNI! Ty nejsi moje kamarádka. Vždycky se staráš jen sama o sebe. Na nikom ti nezáleží! Si strašnej sobec! Už tě nikdy nechci vidět! Už nikdy se ke mně nepřibližuj!!! Rozumíš?! NIKDY!" - rozkřičela jsem se na ní. Amy se rozbrečela a roztřeseným hlasem se mě znovu zeptala. "Co?" "Vypadni! A nikdy se nevracej!!" - řvala jsem už téměř nepříčetně. Chvíli se na mě dívala očima ze kterých proudem tekly slzy a potom se rozeběhla zpět domů. Bylo mi to tak strašně líto. Každé slovo které jsem jí řekla mě pálilo. Když mi zmizela z dohledu svezla jsem se na zem a začala brečet. Po chvíli za mnou přišel Tyler. "Je mi to moc líto, omlouvám se." - jeho tělo bylo stále v křeči, ale na jeho hlase byla znát úleva. Chvíli se na mě starostlivě díval, jako by něco zvažoval. "Zůstaneš teda se mnou?" - opatrně a s nadějí v hlase se mi podíval do očí. "Já už ale nemám kam se vrátit. Nemám domov......" - zašeptala jsem.