kapitola 5. Nevyřčená pravda

7. prosince 2009 v 21:04 | Titany |  knížka
Předvánoční extra dlouhé vydání - pod perexem



Kapitola 5. Nevyřčená pravda
Byly jsme vzhůru asi do pěti do rána, potom jsem usnula. Párkrát se k nám zkoušeli dostat Tyler s Williem, ale Ashley je vždycky hodně rychle vykopla. Byla to zábava. Když jsem je pozorovala, ucítila jsem něco vlhkého na tváři. Slza si razila cestu po mém obličeji. Nechala jsem jí stéct. Uvnitř sebe jsem ucítila zvláštní teplo. Byl to krásný pocit, - byla jsem prostě šťastná.
Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v Ashlyně posteli, u nohou mi ležel Jack a budík ukazoval deset hodin. Rychle jsem vstala, šla jsem do koupelny a nechala na sebe padat proudy ledové vody. Potom jsem si oblékla své oblíbené volné černé kalhoty a dlouhé oranžové tričko. Ustlala jsem Ashleynu postel a šla ke svému batohu. Asi po pěti minutách se mi podařilo vyhrabat kartáč na vlasy a čelenku. Když jsem ale přešla k zrcadlu a uviděla svůj obraz hlasitě jsem vykřikla. Nevěřícně jsem tápala po zrcadle, jako by to měl výt snad jen obraz někoho jiného. Do místnosti téměř okamžitě vtrhnul Tyler.
"Co se d-" - ani nestačil doříct svou otázku.
"Tylere, co se to se mnou děje?" - vyjedla jsem na něj vyděšeně.
"Já nevím, bolí tě něco?"
"Ne, ale podívej se na mě!"
"No a co má být? Teď vypadáš, skoro jako my." - bral to s lehkým úsměvem Tyler.
"Podívej, rovné dlouhé bělavo-stříbřité vlasy, bílá pleť, černé oči, - no já bych řekl, že ti chybí už jen pořádné zuby."
Vtom do místnosti vtrhla Ashley, která měla pusu od krve. Strašně jsem se vyděsila a chytila se Tylerovi paže. Ashley jen zírala na můj vzhled a jak se zdálo, nebyla schopná slova. Tyler si přede mě ochranitelsky stoupl a přísným naléhavým hlasem upozornil Ashley na krev u jejích úst.
"Ashley, prosím, nemohla by sis jít utřít pusu,- vždyť se na ni podívej,- děsíš ji."
Chtěla jsem odporovat, ale najednou jsem si všimla že nejsem schopná slova. Moje ruce a nohy nebyly schopny jakéhokoliv pohybu. Jediné co dokázaly byl třes. Ashley si to zdá se uvědomila a okamžitě odběhla. Když se vrátila, nebyla na ní ani kapička krve. Opravdu by mě zajímalo jak to dělá.
"Co se ti stalo Kess?" - ptala se hned starostlivě tím svým jemným hláskem.
"Já nevím, prostě jsem se tak probudila." - řekla jsem, jako bych se obhajovala z nějakého nařčení.
"Ale jinak mi nic není! Vážně! Je mi fain!" - vykopla jsem ze sebe, když jsem uviděla Ashleynu ustaranou tvář. Po chvíli ticha se ozval ze zdola zvonivý hlas Willa.
"Kess! Pojď dolů! Máš tu snídani!" - opět byla v pokoji chvíle ticha.
"No tak Ashley, nech jí najíst, musí mít hlad." - napomenul ji Tyler.
"Jo promiň." - zabrblala a zmizela z dohledu.
"Nemusíš na ni být tak nabručenej, nic se nestalo." - zabručela jsem na Tylera.
"Vyděsila tě." - řekl jakoby nic.
"Ale je to tvoje sestra, mohl bys být milejší." - v tom do pokoje vešel Will.
"Dobré ráno Kess, máš na stole snídani." - řekl svým obvyklým optimistickým tónem, ale hned jak se na mě podíval, úsměv se mu z obličeje ztratil.
"Nevíme co se mi to stalo, cítím se fain, teď pojďme na tu snídani." Řekla jsem předem ve snaze zvednout Willovi náladu, ale zřejmě to nepomohlo. Nasadila jsem si do vlasů čelenku. V rychlosti jsem si ještě obvázala kotník a kulhala jsem si to po schodech dolů do kuchyně. Tyler a Will šli trpělivě za mnou. Dole na mě samozřejmě čekali i Swanovi.
"Dobré ráno Kess." - řekli skoro sborově.
"Dobré ráno." - odpověděla jsem a snažila jsem se vypotit ten nejlepší úsměv, jaký jsem kdy uměla.
"Tohle už vypadá velice vážně, musíme o tom rychle něco zjistit." - řekl se zřetelnými obavami v hlase pan Swan.
"Kess, holčičko, my teď půjdeme do takové knihovny, nebude vadit, když ti tu nebudeme dělat společnost?" - řekla starostivě paní Swanová.
"Ne, ne, ne - se mnou si nedělejte vůbec žádné starosti, jsem zvyklá být sama, opravdu - jako bych tu nebyla." - uklidňovala jsem ji jak jen to šlo. Přišlo mi to zvláštní. Možná že jsem se i trochu bála jak se ke mě budou chovat a tak jsem si snažila udržet odstup.
"Tak dobře, nevíme kdy se vrátíme tak s tebou bude Ashley a Will,..... a Tyler samozřejmě. Tak zatím, a užijte si den!" - řekla a s úsměvem na tvářích oba zmizeli za hlavními dveřmi. Najednou tu bylo mrtvolné ticho. Uprostřed chodby jsem stála já a kolem mě byli pravidelně rozmístěni Ashley, Will a Tyler.
"Máš na stole tu snídani." - ozval se zpoza zády Tyler.
"Ehm, no víte já nesnídám."
"A proč?" - ptal se zvědavě Tyler.
"No prostě na to nejsem zvyklá."
"Nesmysl, pojď se najíst." - řekla Ashley a popadla mě za ruku. Tyler a Will nás následovali. Když jsme došli do kuchyně nečekalo mě nic jiného, než údiv. Byla to špičkově vybavená kuchyň s jídelnou. Vše tam bylo z masivního tmavého dřeva s kovovým tepáním na držadlech. Obrovská lednice s mrazákem, sporák a kuchyňská linka vypadali jak z nějakého seriálu o vaření,- ale také jako by na tom nikdy nikdo nic nevařil a nad touto myšlenkou jsem se zarazila.
"Ehm, Ashley?"
"Ano?"
"Na co vy potřebujete tak špičkově vybavenou kuchyň a jídelnu?"
Ashley se na chvíli zarazila, ale potom se jí na tváře roztáhly do úsměvu.
"Vlastně na nic, ale vypadá to pěkně a navíc - dá se dům bez kuchyně a jídelny vůbec považovat za dům?" Všichni se začali smát a posedali jsme si ke stolu. Bylo tam snad všechno - džus, čaj, káva, kakao, chléb, salámy, sýry, ovoce a zelenina... zkrátka vše na co si jen vzpomenete.
"To je všechno pro mě?!" - Ashley přikývla.
"Ježiši! Ashley! Neblázni!! - stačilo kousek chleba s máslem! Tohle budu mít minimálně na dva měsíce!"
"Ale no tak, vždyť je to jedno ne? Tak už jez! Ať můžeme jít někam ven!"
Neochotně jsem do sebe natlačila půl krajíce chleba a všichni čtyři (já, Tyler, Will a Ashley) jsme se vydali do víru "velkoměsta". Ashley nás všechny tahala po všelijakých obchodech z toho asi padesát z nich byly obchody s oblečením a čtyřicet devět vyly obchody pro dívky. Až jsem se divila že to kluky neomrzelo. Pořád s námi chodily a dělali nám nosiče všeho, co si Ashley koupila. Swanovi museli být asi hodně bohatí, - pomalu jsem přemýšlela. Nádherná luxusní a obrovská vila...... všechny místnosti špičkově vybavené, Ashley utrácela majlant ve značkových obchodech - dál už jsem radši nepřemýšlela. Zrovna si šla zkoušet do kabinky nádherné letní šaty. Využila jsem té chvilky a vplížila se ke klukům, které skrz tašky s oblečením skoro nebylo vidět.
"Kluci? Vás to nenudí nám tady dělat poskoky?" - Na to oba naráz zavrtěli nesouhlasně hlavou.
"Ashley nás už kolikrát vytáhla na nákupy, ale ještě nikdy nebyla tak šťastná jako je teď." - řekl Will.
"Kess? Pojď se podívat." - a tím moje volná chvilka na diskusi s klukama vypršela. Ashley chtěla znát můj názor na úplně všechno, a to co se jí líbilo, jsem si nejdříve musela zkusit já, aby viděla jak to vypadá a teprve poté si je zkusila sama.
"Ták, šatník by jsme měli, teď ti jdeme vybrat věci do pokoje!"
"Cože???!!!!" - vykřikla jsem, až se na nás lidi otočily.
"No a proč si myslíš že jsme šli nakupovat, musíme upravit tvůj pokoj a šatník." - jásala Ashley.
"Ne, ne, ne, ne, ne, a ne! Já nic od nikoho nechci! Ty šaty jsou tvoje! Já jsem se o nic neprosila! O žádný pokoj, žádný oblečení, o nic!" Docela dost jsem křičela a tak na mě všichni divně civěli.
"Kess, proč si taková?" - zeptala se opatrně Ashley.
"Protože nic nechci, jediný co chci je být teď chvíli sama!" - řekla jsem a šla jsem pryč.
Chodila jsem po městě a dívala se po lidech. Všechno mi připadalo tak nepodstatné. Byla jsem ponořená do svých myšlenek, - bezduše jsem došla na liduprázdné autobusové nádraží. Všude byly vyvrácené cedule a posprejované stěny, ale mě to bylo jedno. Sedla jsem si na lavičku a přitiskla si kolena k hrudi. Užívala jsem si svých pět minut ticha, poté se ale od brány rozlehl jakýsi hlahol, a na nádraží vpadla parta kluků v otrhaném oblečení a punkovými účesy.
"Á, hele, holubička je tady, no fain! Poď se pobavit krásko!" - Nestála jsem o společnost a už vůbec ne o takovouhle. Zvedla jsem se z lavičky a pomalu odcházela ale někdo mě chytil za ruku.
"Ale krásko, neutíkej nám, chcem se jenom pobavit." - řekl ten kluk co mě chytil. Na hlavě měl fialového pankáče, obličej celý posetý kovovými piersingy, a silně z něj táhl alkohol.
"Promiň, ale já zrovna teď nemám náladu na zábavu, takže mě omluv, - odcházím." - řekla jsem a vytrhla se mu ze sevření.
"A kdo řekl že se budeš bavit ty?" - zařval, chytil mě zezadu za vlasy a silou odhodil na jednu z těch nasprejovaných zdí. Sykla jsem bolestí a tělo mi najednou svázal strach. Začala jsem cítit přicházející křeče na mém krku. Byla jsem přimáčknutá na zdi, kolem mě bylo asi pět kluků a mě se zmocňovala panika. To jediné na co jsem mohla myslet byl útěk, ale strachem jsem nemohla skoro dýchat, natož se pokusit utéct. Všichni se ke mě přibližovaly a ten jeden mě držel. Rvali mi vlasy, osahávali a bili mě. Přála jsem si , aby to už skončilo. V mysli mi probíhalo jen jediné slovo. POMOC. Po tvářích mi tekly slzy. Najednou se přede mnou objevil Tyler a všechny odhodil. Bezmocně jsem se svezla po zdi na zem. Tyler si ke mě hned klekl a starostlivě na mě hleděl.
"Kess, není ti nic? Co ti udělali?! Kess? Kess!! Slyšíš mě?"
Nic jsem neřekla. Oči jsem měla plné zděšení, strachu a slz. Skupina těch opilců stála několik metrů od Tylera a nevěděli co se děje. Když se na ně otočil, příšerně se vyděsili. Tyler měl tvář pokřivenou nenávistí a zhoubnou touhou zabíjet. Jeho kůže zbledla. Jeho oči, ty krásné tajemné oči jakoby se ztratily v té černotě a ze rtů mu začaly vyčnívat dva špičáky. Pomalu se k nim začal přibližovat. Čtyři z nich vzali nohy na ramena, jen ten jeden, - ten s těmi fialovými vlasy, co mě držel, mlátil a osahával seděl na zemi a nemohl se pohnout. Klepal se strachy a díval se na Tylera, jak k němu kráčí.
"Di vode mě! Vypadni! Nech mě napokoji!" - Tyler ale jakoby ho ani nevnímal. Šel k němu dál pomalým a jistým krokem. Věděla jsem, že jestli se Tyler dostane k tomu pankáčovi, zabije ho. 'Tak proč sakra nic neudělám, proč tu sedím a nesnažím se ho nějak zadržet?' -honilo se mi hlavou. 'Vždyť jsem mu to slíbila, musím ho chránit!'. Tyler byl od něj už asi jen dva metry. Už po něm pomalu natahoval ruku, ale ten pankáč si sáhl do bundy a vytáhl pistoli. Tyler se ani na chvíli nezarazil a pořád se k němu přibližoval.
"Ty-tylere! Ne!" - na to se Tyler prudce zarazil.
Jeho obličej byl stále pokřiven hněvem, když ke mě otáčel hlavu, ale jakmile se naše oči setkali - všechno se ztratilo. Najednou už se v jeho očích neleskla nenávist a krvelačnost, ale odrážel se v nich smutek a bolest, která byla jen zlomkem té mojí. Klečela jsem na zemi, z očí mi proudem tekly slzy a ruku jsem natahovala před sebe směrem k Rylerovi, jako kdyby byl jen centimetr od mé ruky a já ho chtěla chytit za mikinu.
"Tylere." - zašeptala jsem. Ač to bylo tak tiché, věděla jsem že mě slyší, že ví a že zná mojí bolest. Rychle ke mě přiběhl a chytil mě za ruku.
"Je to dobrý, jsem tady. Jsem u tebe."
"Chci pryč. Pryč! Prosím Tylere, vezmi mě odsud!" Tyler kývnul, vzal mě do náručí a zmizeli jsme z nádraží. Ten pankáč tam ještě pořád seděl a pistolí mířil do prázdna, tam, kde ještě před chvílí stál Tyler. Nevěděl co se děje. Jen seděl a díval se na to místo....
Tyler se mnou běžel pryč z města, přes louku a zastavil se asi v prostředku lesa. Pomalu a opatrně mě posadil na zem. Donesl mě na mé oblíbené místo. Na to místo, kde jsem si chtěla vzít život a kde mě Tyler zastavil. Tam, kde jsem si slíbili, že se budeme vzájemně chránit. Z očí mi vyhrkla nová várka slz. Topila jsem se v nich, - v bolesti,- v minulosti, před kterou jsem teď nemohla utéct. Tyler viděl jak jsem se rozklepala. Sedl si ke mě, chytil mě za ruku a snažil se mě utěšit.
"Řekneš mi, co se ti stalo?" - pomalu a váhavě jsem kývla. Schoulila jsem se do klubíčka a kolena přitiskla k bradě.
"Bylo to v době, kdy mi bylo teprve deset let - chodila jsem do páté třídy, musela jsem tehdy chodit sama přes celé město. Každý den jsem musela chodit přes takový velký černý tunel". Strašně jsem se rozplakala a schovala jsem si hlavu do kolen. V tom jsem ucítil dvě velké paže jak se kolem mě omotávají - jako dva železní hadi. Tyler se za mě neslyšně posadil a objal mě - tak jako prvně. Zase jsem se cítila bezpečně, chráněná před světem. Schoulila jsem se k němu. Nechtěla jsem, aby to skončilo.
"Bylo to přesně na Haloween, vracela jsem se domů pozdě, protože jsem musela uklízet třídu. Když jsem vyšla ze školy, bylo už šero. Všude po ulicích vyl špinavý sníh a pár opilých lidí. Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale před tím tunelem jsem se zastavila. Měla jsem takový strach." - ještě víc - pokud to tedy šlo jsem se přitiskla k Tylerovi. On nic neříkal, jen pozorně poslouchal. Můj hlas se najednou změnil. Byl bez emocí bez barvy, ten tichý zvuk, který mi najednou vycházel z úst, byl tak chladný až Tyler znervózněl.
"Vlastně jsem věděla, že tam nemám chodit, něco v mé hlavě mi říkalo, ať tam nechodím, ale byla to jediná možná cesta. Šla jsem dovnitř. Byla tam tma, zima a mokro. Uprostřed tunelu bylo jen jedno světlo, a tam seděl on..."
"On?"
"Ďábel." - řekla jsem a začala jsem se znova klepat - můj hlas se vrátil do normálu a zároveň se začaly z očí valit další slzy.
"Ďábel tam seděl a čekal na mě, - chtěla jsem kolem něj proběhnout, ale on mě chytil a strhl pod sebe. Zbil mě, roztrhal mi šaty a potom se mi smál. Smál se tím strašným ďábelským smíchem. On mi sebral to jediné co jsem měla. Nakonec mě pustil. Pustil mě, když už jsem nic neměla." - na chvíli jsem se odmlčela a nastalo hrobové ticho.
"Když jsem došla domů, nikdo mi nevěřil." - když jsem domluvila zavřela jsem oči a zabořila jsem obličej do Tylerova trika.
"Ale teď jsem tu já, a já ti věřím, jsem tu s tebou." - řekl a položil si hlavu do mých vlasů.
"Děkuju." - zašeptala jsem. Ani potom mě Tyler nepustil ze svého obětí, ba naopak, tisknul mě k sobě jak jen to šlo.
"Proč jsou na tebe rodiče vlastně takoví?" - zeptal se zničehonic. Sklopila jsem oči k zemi.
"Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš." Váhala jsem. Topila jsem se v obavách jak by reagoval, kdyby věděl že jsem vrah? Nenáviděl vy mě? - Ne, on takový není, - ale přesto. Odsuzoval by mě? Štítil by se mě? - Radši jsem mlčela. Nenašla jsem odvahu říct mu to co jsem provedla.
"No tak mi aspoň řekni tvoje oblíbené jídlo, nebo film, - vždyť o tobě skoro vůbec nic nevím." - řekl a usmíval se. Nevím proč, ale když jsem ho viděla se smát, musela jsem začít také. Povídali jsem se strašně dlouho, a když jsem se chtěla podívat kolik je hodin, zjistila jsem, že u sebe nemám mobil. Aby taky jo! Vždyť ho Tyler tenkrát rozbil!
"Tai? Co je dneska za den?" - Tyler se na mě zvláštně podíval.
"Co se děje?"
"Nic, jen že si mi tak ještě nikdy neřekla." - řekl a mile se usmál.
"Aha, a no, nevadí ti to?" - zeptala jsem se s obavami v hlase.
"Ne, vůbec ne, - líbí se mi to. No a je neděle, proč se ptáš?"
"Musím rychle do práce!"
"A kde vůbec pracuješ?"
"V hospodě na kraji města. Kolik je hodin?"
"Za tři minuty šest."
"Sakra! To nestihnu! Jestli tam nebudu do šesti tak mě vyrazej! Šéf má na mě spadeno. Ach jo, kde teď asi seženu nějakou jinou práci?" Z mého dlouhého projevu mně vyrušilo významné zakašlání Tylera. Když jsem se na něj otočila, povytáhl obočí a podíval se na mě ve smyslu 'Jinak duševně zdravá?'.
"Tři minuty jsou až až. Jaký že je to podnik? Jakej že je to podnik?"
"Music bar PePe." - Tai smrštil obočí.
"To je neblaze proslulý podnik. Co tam přesně děláš?" - zeptal se podezíravě.
"No, dělávala jsem tam barmanku." - odsekla jsem uraženě, přičemž slovo dělávala jsem jak se patří zdůraznila. Tyler si neslyšně oddechl a přešel ke mě.
"No zdá se, že nemám na výběr." - řekl a vzal mě na záda.
"Ty to stihneš?" - divila jsem se.
"Za tři minuty, klidně třikrát."
"Ehm, nechci ti kazit iluze, ale už je to asi jen minuta a půl." - řekla jsem s obavami.
"Ups, - Tak se pořádně drž." - řekl Tai a rozběhl se směrem k městu. Běžel tak rychle, až se mi dělalo špatně. Nemohla jsem se nadechnout a začali mi slzet oči. Za chvilku se ale Tai zastavil, celý udýchaný.
"Jsme tady!" - řekl vítězoslavně a ukázal na bar.
"Děkuju ti Tai!" - vykřikla jsem a radostně jsem běžela dovnitř. Zrovna když jsem přišla začala odbíjet šestá.
"Uf! Stihla jsem to." Oddechla jsem si.
"Dnes jste to měla jen tak tak, - slečno!" - ozval se za mnou chladný nepřátelský hlas.
"Á, promiňte šéfe! Stala se mi taková nepříjemnost."
"Ty svoje nepříjemnosti si nechte až po pracovní době - podruhé vám už pozdní příchod do práce nebudu tolerovat!" - řekl šéf a zmizel ve skladu.
Ve dveřích se objevil Tyler se zlostným výrazem ve tváři.
"Tohle je tvůj šéf?" - zeptal se navztekaně.
"Klid Tai, takovejhle je pořád. Nechceš něco k pití?" - V tom se na mě Tyler podíval tím způsobem jako v lese.
"To jako myslíš vážně?" - najednou mi to docvaklo. 'Šmarja já jsem ale pitomá!'
"Jejda, - promiň, já jsem tak trochu zapomněla." - Tai se usmál a čel si sednou k baru. Já jsem si uvázala zástěru kolem pasu a šla jsem dávat čisté ubrusy na stůl. Ještě nikdo nepřišel, tak jsem šla na bar za Tylerem.
"Víš co je divný?" - zeptala jsem se.
"Ne, - co?"
"Že šéf si vůbec nevšimnul jak teď vypadám a jestli jo, tak mu to zřejmě bylo uplně jedno."
"Já bych se tomu zas až tak nedivil." - řekl Tai duchem nepřítomen.
"Co?"
"No, když to tak vezmeš, podívej se na sebe. Stal se z tebe magnet na kluky, nedivil bych se, kdyby sem začalo chodit víc lidí jenom kvůli tobě." - a dál si hrál s podtácky.
"Ha, ha, ha - nemohl bys projednou mluvit vážně?"
"Ale vždyť jo, vypadáš jako upír, a upíři musejí být přitažliví, aby nalákali svoji kořist."
"Víš že si o sobě právě prohlásil, že si myslíš že jsi přitažlivý?" - rýpla jsem si.
"No a ty si to snad nemyslíš?" - vrátil mi úder.
"No páni, přes to tvý ego nevidim ani na lokál." - rozesmáli jsme se a v tom tam přišel zákazník. Když jsem si odsloužila službu, šli jsme spolu domů. Měla jsem trochu žízeň, a to mi zavedlo mysl k Taiovi. Jak se asi cítí on? Vždyť celý den vyl se mnou, a nemohl se najíst. Musí umírat hlady. Vlastně jsem to věděla, částečně jsem cítila, jak ho ta žízeň spaluje.
"Tai, zastav se." - řekla jsem z ničeho nic.
"Co se děje?" Pomalu jsem si sundávala ten široký černý kožený rádoby obojek, co mi zakrýval krk. Musela jsem ho nosit, aby nebylo vidět to kousnutí.
"Kess, co to děláš?!" -zeptal se nervózně Tyler.
"Napij se. Vím, že máš strašnou žízeň." - řekla jsem a o krok blíže jsem k němu postoupila.
"To ne! Já se tě ani nedotknu, pokud to nebude nezbytně nutné!" - řekl a ustoupil ode mě.
"Tylere! Nech toho, já vím že máš nesnesitelnou žízeň. Já totiž cítím tu bolest taky. Ten spalující žár ve tvém krku." - Tai na mě nevěřícně koukal.
"Půjdu na lov, to je taky možnost!"
"Tai, ale no tak, sám moc dobře víš, že zvířecí krev neutiší tvou žízeň!"
"Ale aspoň jí trochu otupí!" - na to jsem zakroutila hlavou. Rozhlédla jsem se kolem, - stáli jsme na štěrku, to se zrovna hodilo. Kolem nás nikdo nebyl, jen řeka a opuštěné tovární skladiště. Sebrala jsem jeden kamínek ze země a řízla jsem se do ruky. Věděla jsem že Tai ten pach nevydrží.
"Cos to udělala?!" - zeptal se nevěřícně.
"To co jsem musela." - odpověděla jsem a natáhla k němu pořezanou ruku. Tai jí uchopil do svých rukou a jazykem přejel po ráně. Potom mě lehce přirazil na ze%d toho opuštěného skladu. Díval se na mě zmučeným pohledem a ze všech sil co mu ještě zbývaly se snažil udržet.
"Potom nám bude oběma líp, uvidíš." - řekla jsem a lehce jsem položila jeho hlavu na moje rameno. Ucítila jsem jak jeho tesáky znovu propichují kůži na mém krku, a taky jsem cítila jak bolest v jeho krku mizí. Když ustoupila veškerá bolest Tai přestal. Opřel si hlavu o mé rameno a zrychleně oddychoval.
"Děkuju." - zašeptal najednou. Usmála jsem se a pohladila ho po vlasech.
"Rádo se stalo." Zbytek cesty domů jsme si povídali.
"A to ti to nevadí? To tě to nebolí?" - ptal se zvědavě.
"No víš, mě se to vlastně docela líbí. Je to takovej zvláštní pocit. Něco jako adrenalin, extáze a úleva v jednom."
"Ty si zvláštní." - smál se Tai.
"Já vim, ale to naděláš, - už jsem se tak narodila." - řekla jsem a smáli jsme se celou cestu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mono Mono | Web | 7. prosince 2009 v 21:20 | Reagovat

supeeeer! je to uplne uzasne! rychlo pokracko :D plsky!

2 saya14 saya14 | E-mail | 7. prosince 2009 v 22:33 | Reagovat

vynikajuceeeee =D rychloooo dalej :))

3 deni deni | 8. prosince 2009 v 14:52 | Reagovat

Rychle další

4 Mono Mono | Web | 8. prosince 2009 v 16:31 | Reagovat

no vy to asi poviete kmotr a kmotra :D no nie som si istá :D

5 mono mono | Web | 16. prosince 2009 v 20:24 | Reagovat

pridala som predposledné pokračko na blog :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama